Rozhovor s Lenny: Radši nedostanu třeba 5 cen, než abych měla prázdný klub



novinka 17.01.2018, martin

O tom, jak není důležité sbírat nejrůznější ocenění, ale hlavně o tom, jak vytvořit kvalitní hudbu jsme si povídali s Lenny.

Jak ovlivnila Váš život skutečnost, že jste dcera slavné zpěvačky Lenky Filipové? Byla to ona, kdo Vás přivedla na dráhu zpěvačky?

Když Vám rodiče předají takovéto hudební geny, tak se tomu ovlivnění dá těžko vyvarovat. Jak máma, tak i táta, který je výborný muzikant, mne ovlivňovali a podporovali. S hudbou jsem díky nim začala již ve 4 letech. Hodně jsem cvičila na piano. Rodiče mne na hudební cestu přivedli, a když jsem ve 13 letech z ní chtěla vybočit, tak zakročili a naštěstí mne na ní udrželi.

Kterou z cen, které jste získala, si nejvíce ceníte a proč? Jakou cenu byste ještě chtěla v budoucnu získat?

Já vůbec nevím. Ne že bych si těch cen nevážila, to vůbec nechci říkat. Je to něco, co vám zůstane navždycky, ale zároveň je to takový pomíjivý moment. Mnohem více ve mne ale zůstane, když mám plný sál. Nebo když vystupuji na nějakém festivalu, kde jsem si vždy přála vystupovat. Pro mne je vzácnější než nějaké ceny to, že se sály na moje koncerty vyprodávají.

V roce 2016 jste si vydala své první album Hearts. Jak jej nyní zpětně hodnotíte?

Deska rozhodně překonala moje očekávání. Písnička Hell.o se umístila v hitparádách v Itálii a úspěšná byla deska i v Čechách. Moje turné bylo vyprodané. To jsou faktory, které navazovaly na tu desku. A navíc mi deska samotná přinesla velké štěstí. Takže jsem za ni ráda a budu se co nejvíce snažit navázat druhou deskou.

Kdy chystáte tuto druhou desku?

Měla by vyjít na podzim 2018. To bych si přála.

Jak Vás napadlo uspořádat soutěž o remix Vašeho největšího hitu Hell.o. Probíhala soutěž dle Vašich představ?

Přání labelu je dělat remixy k singlům. A když se remix chytne, tak má velkou šanci uplatnit se v rádiích v Německu, Francii, Beneluxu apod. Já jsem si říkala dobře a začala jsem hledat remixera, který by to udělal. Pak jsme narazili na několik známějších jmen. Já jsem však projevila velké přání dát šanci i lidem, kteří se k větším projektům neprobojují, protože nedostanou vůbec šanci. Já považuji za důležité, že jsme těm lidem dali nějakou šanci. Navíc jsem měla možnost poznat talent i těch ostatních.

Vaše koncerty jsou vyprodané. V Praze jste dokonce přidávala letos další koncert. Jaký je to pocit, být miláčkem publika?

Mně to přijde jako takové finální potvrzení toho, že jsem jako interpret odvedla svoji práci dobře. Spousta interpretů vyhrává různé ceny a pak vyhlásí koncert a mají tam 50 lidí. To já radši nedostanu třeba 5 cen, než abych měla prázdný klub.

V jednom článku jste uvedla, že si vyměňuje energii s publikem. Jakým způsobem to děláte?

Výměna energie začne už v okamžiku, kdy tvořím písničku. Něco do ní vkládám a představuji si přitom reakce lidí. Přemýšlím, které sortě lidí se bude líbit. Kdo ji pochopí a kdo ne. Ta energie u mne pracuje tak, že do písničky vkládám své poselství. A na koncertech si to pak jakoby potvrdím. Já nejsem člověk, který vidí energie. Dělám věci srdcem a vidím, jestli někdo zpívá se mnou, nebo jestli mi lidé to co jsem do písničky vložila, na koncertě vrací zpátky. Je to takový příliv positivní nálady, takové ocenění. Je to krásný pocit. To nejde necítit. To je ta výměna energie, kterou zažívám.

V Londýně jste před časem dokončila bakalářské studium. Kariéra úspěšné zpěvačky musí být časově velmi náročná. Měla jste problém časově skloubit zpívání a studium? Jak jste to vyřešila.

Bylo to trošku složitější, protože jsem často létala na vystoupení do Čech. Naštěstí je to jen 1,5 hodiny letadlem. Jednou jsem letěla na zkoušku, na kterou jsem nutně musela jít. Letěla jsem v 7 hodin ráno z Prahy, takže jsem vstávala už asi ve 4 hodiny. V Londýně jsem udělala zkoušku a večer jsem zase měla koncert v Praze. Ale to není nic neobyčejného. Četla jsem třeba rozhovor s modelkami a ty to mají podobné, nebo možná ještě horší. Létají z New Yorku do Paříže na otočku. Pro mne bylo fajn, že já jsem to měla blíže. A učení? To jsem trošku zanedbávala. Ale dost jsem spoléhala na praxi. Spousta mých spolužáků si vydělávalo ve fast-foodech, ale já jsem zpívala. A za vystoupení jsem si v pohodě mohla koupit to, co jsem potřebovala.

Jaký je Váš vztah k Velké Británii? Jak vnímáte plánovaný Brexit? Mělo to na Vás nějaký dopad?

Británie má spoustu zahraničních studentů a sama by si v tomto asi podlomila větev. Proto si myslím, že kdybych se v budoucnu rozhodla tam ještě studovat, myslím nějaký jiný obor než muziku tak by to neměl být problém. Ale nevím, jak to bude fungovat, když tam budu chtít dělat koncerty.

Vypadá to, že pro Vás neexistují hranice. Kromě Británie jste hrála i v Německu a zaznamenali jsme i Váš úspěch v Itálii. Jaké jsou vaše ambice v zahraničí?

Já si nedělám plány. Nepřemýšlím o tom, jestli budu vystupovat na nějakém velkém festivalu v Anglii. Já se spíše snažím dobře dělat tu momentální práci. Když mám rozdělanou nějakou věc, tak se jí snažím dotáhnout k maximální dokonalosti. Přesně tak jsem udělala písničku Hell.o. Bez jakýchkoliv myšlenek na nějaký obří hit. No a vidíte, kam se to nakonec dostalo. Mně tohle funguje nejlíp. Prostě se soustředím na práci a pak přemýšlím, kde to budu hrát. Když člověk něco chce, tak to musí mít v hlavě. Touha je velmi silný motor, ale ve finále se nesmí zapomínat na to přítomno.

Vnímáte nějaké rozdíly u publika mezi jednotlivými zeměmi? Jaké?

Myslím, že je lepší se nad tímto vůbec nezamýšlet. Ale i tak samozřejmě vnímám rozdíly. Vzpomínám na to, jak jsem byla v Anglii na koncertě jedné velké hardcore kapely v O2 aréně v Londýně. Překvapilo mne tam, jak tam ti lidé zatleskali a pak hned odešli. Mám radši, když vás lidé vytleskávají a jsou takovým srdečným publikem. Italové jsou hodně temperamentní. Češi jsou hodně srdeční. Angličani zase rádi objevují novou muziku a jsou otevření novým věcem. Já jako interpret to ale musím brát tak, že je to publikum a já jim předvedu výkon na 150% a neřeším to.

Všechny Vaše skladby jsou v angličtině. Neláká Vás nazpívat také něco v češtině?

Občas mne i napadne, že když něco vzniká na nějaký motiv, že by to mohlo být v češtině. Ale já se písničky fakt snažím dělat srdcově. A proto to nechci dělat nuceně tak, že bych si řekla, že ta písnička musí být v češtině. Ze mne to vždy nejdříve vypadne napřed v takové svahilštině a pak to jde prostě do angličtiny. Ono se to definuje samo o sobě. Dříve než se stačím rozhodnout, jestli to bude v češtině nebo angličtině, tak už začnou padat anglická slovíčka a už je to ztracený.

Myslíte, že angličtina je melodičtější jazyk?

Já myslím, že je. Čeština je pro mne jako interpreta hodně tvrdý jazyk. Slovenština se mi líbí v rapu více, protože je taková zpěvnější a hladší. Čeština je hodně tvrdá, ale když se písnička povede, tak to má větší hloubku než angličtina.

Co byste vzkázala návštěvníkům našeho hudebního portálu CSMUSIC?

Ať se lidé snaží dělat to, co je baví. Já mám spoustu známých, kteří se zasekli ve svých pracích a nedělají to, co je těší. To ale platí ve všech aspektech života. Třeba i ve vztazích, když lidé jsou s nějakým člověkem a přitom je to takové nucené. Člověk se nesmí bát udělat změnu k lepšímu a říct si, že to chci já. To je to, co mi vždy vycházelo.

Autor: Redakce CSMUSIC



24.11.2018 - Hradec Králové, Denoche Music Hall

27.11.2018 - Ostrava, Brick House

28.11.2018 - Brno, Sono centrum

01.12.2018 - Praha, Forum Karlín