Lucerna je místo mých začátků a patřím do ní, říká Michal Prokop



novinka 16.02.2020, martin

Rok 1967, jestliže se nemýlím, byl asi velký zlom ve tvém životě, ne?
Ano, pro mne to byl klíčový okamžik celého mého života. Až od toho momentu jsem začal vážně uvažovat o tom, že by se hudba mohla stát mojí profesí. Byl jsem v té době student a hrál jsem amatérsky, jen pro své potěšení. Profesionální ambice jsem tehdy ani neměl. Uvažovat o tom jsem začal až teprve na základě té ceny a úspěchu na Československém beatovém festivalu. Přišly i první nabídky, které moji profesionální kariéru otevřely. Byla tu možnost nahrávat v Československém rozhlase. Za to vděčím Michaelu Prostějovskému, který byl producentem mých prvních nahrávek, jež se uskutečnily už v lednu 1968. Další nabídku jsem dostal od Státního divadelního studia do Reduty za pro mě tehdy zajímavých honorářových podmínek. Měli jsme najednou dobré zázemí a současně agenturu, které za normalizace byly povinné. Kdo neměl agenturu, nemohl profesionálně vystupovat. A to byl další impulz k mému přechodu na dráhu profesionálního hudebníka.



Vzpomínáš si na průběh 1. československého beatového festivalu?
Pokud jde o vlastní festival, který byl tehdy soutěžní, musím se přiznat, že mám jeho průběh lehce zamlžen. Pamatuji si vlastně jen na dvě věci. Tou první byla obrovská vzpruha, kterou jsme pocítili, když jsme jako neznámí amatéři po tom prvním koncertě postoupili mezi sedm nejlepších kapel v Československu. To pro nás jako totální amatéry, kteří neměli žádnou nahrávku, žádnou desku, nevystupovali v televizi, byla opravdu ohromná vzpruha. K tomu se váže vzpomínka na našeho tehdejšího mladého altsaxofonistu jménem Vlk, který, když jsem mu oznámil, že budeme hrát druhý den na finálovém koncertě, řekl, že je to výborné, ale on asi nebude moci přijít, protože bude muset doma strojit stromeček. Tak jsme ho na místě vyhodili a vzali jsme Jirku Burdu, který pak s námi hrál celou první dobu, kdy jsme měli dechy. A ta druhá vzpomínka se váže přímo k okamžiku, kdy mě tam známý hudební publicista Jiří Černý vyhlašoval nejlepším zpěvákem. Připomněla mi to fotografie, kterou jsem objevil v Popmuzeu. Měl jsem tehdy na sobě tmavomodré dvouřadové sako se zlatými knoflíky, květovanou kravatu a kapesníček.

Je to už opravdu Yesterday, kdy vzniklo Město Er. Vybudovali jste ho společně s básníkem Josefem Kainarem. První album s Framus Five bylo ještě v angličtině, to jste v roce 1968 stihli jen tak tak. Pokud si vzpomínám, tehdy jsi česky vůbec nezpíval.
Přišla normalizace a písně v angličtině se už nesměly nahrávat. A tak přišel Hynek Žalčík s nápadem oslovit Josefa Kainara. Jako básníka jsme ho znali už ze školy, věděli jsme, že má rád jazz, a sám dokonce hrál na kytaru. Spolu s Hynkem Žalčíkem jsme vyrazili na Dobříš, kde Kainar v té době bydlel. Nebyl úplně v dobrém rozpoložení a řekl nám, že už dlouho nic nepíše. Věděli jsme, že má rád portské víno, tak jsme mu pár lahví přivezli. Také nějaké nahrávky, které byly jeho oblíbeným jazzem trochu stříknuté. Také jsme s sebou měli nějaké fragmenty mých skladeb, které jsem měl nahrané za doprovodu klavíru s původním anglickým textem, co napsal náš basista Ladislav Eliáš. Anglický text – bohužel – jsme už na nahrávkách uplatnit nesměli. Hučeli jsme do Josefa Kainara celou noc, dlouho odmítal, až nakonec povolil. Po nějakém čase vytvořil něco, z čeho vzniklo Město Er. Spojil dvě skladby, jež jsme do té doby hráli odděleně, vytvořil z nich jednu a napsal text, který nazval Město Er. Už když jsem ten text dostal, okamžitě jsem věděl, že ho budu moci v té češtině zpívat. Ten text byl tak nádherně neurčitý i tajemný, přesně jako muzika, kterou jsme měli rádi. Byl úžasně tajnosnubný a ihned zapadl do představy té muziky. Bylo to současně moje první velké utkání s češtinou. Snad dopadlo docela dobře.

Město Er bylo tvé druhé album, Kolej Yesterday čtvrté, už s Pavlem Šrutem.
Předtím jsem vydal desku Holubí Dante, muziku jsem si napsal sám i zaranžoval. Album bylo úspěšné tak napůl, sám jsem cítil, že to nebylo ono. Kolej Yesterday vznikla až v osmdesátých letech. Tak jako Žalčík mohl za Kainara, tak za Kolej Yesterday mohl Láďa Kantor z C&K Vocalu. V té době jsem obnovil kapelu a s Láďou jsem začal konzultovat co dál. Řekl mi, že musím mít vedle sebe další hudebnickou osobnost, protože to všechno nemůžu táhnout na hrbu sám. Ale musí to být člověk, který má vlastní hudební historii a stejné renomé jako já. A pak že si musím vytvořit autorský tým, že to nemůžu všechno psát sám. Láďa mne dal tehdy dohromady s Petrem Skoumalem a Pavlem Šrutem.

Takže dvorní textař.
Tehdy ještě ne. Skoumal se Šrutem tehdy nepsali písničky pro někoho konkrétního. Oni je napsali a dali je k dispozici a různí lidé si je vybírali. Třeba Kolej Yesterday přede mnou hrál C&K Vocal, naštěstí jenom na vystoupeních. Já ji pak nahrál na stejnojmennou desku. Stal se z ní snad největší hit, který mi pánbůh dopřál. Když v roce 2006 přišel po sedmnácti letech, kdy jsem se pohyboval v politických vodách, můj druhý comeback a album Poprvé naposledy, psali Petr Skoumal s Pavlem Šrutem písničky i jednotlivé texty už konkrétně pro mne. Od té doby byl Pavel Šrut mým dvorním textařem.

Kdy jsi naposledy vystupoval v Lucerně?
To bylo asi před deseti lety, tedy v roce 2010. Byl to vánoční koncert, který jsme pak přenesli do Fora Karlín. Ale nedávno jsem tam byl znovu, protože Jiří Vondrák o mně točí filmový dokument. Procházíme všechna klíčová místa, která se vážou k mé osobě. Není to jen o mně jako o zpěvákovi a hudebníkovi, týká se to i mé politické minulosti i televizní profese. Moderoval jsem mimo jiné televizní pořad Krásný ztráty. Jedním z klíčových míst je samozřejmě pražská Lucerna. A tak jsem po mnoha letech stál v prázdné Lucerně úplně sám. Byl to zvláštní pocit. Lucerna je místo mých začátků a patřím do ní. Tak se těším, že 28. března tam budu stát znovu a že Lucerna bude plná.