Když hudba utne hluk příborů. Křest alba Zábrana v Jazz Docku
Autor: Dominik Rousek, CSMUSIC
15.05.2026: Pražský Jazz Dock zažil střet spotřebního ruchu velkoměsta s čistým, nekompromisním uměním. Markéta Foukalová a pianista Martin Brunner tam pokřtili nové zhudebněné básně Jana Zábrany. Byl jsem v terénu, abych tenhle kontrast zachytil.Originalita na vodě
Příchod do Jazz Docku má specifický náboj. Klub na lodi těsně nad hladinou Vltavy funguje skvěle a poloha mu dává body za originalitu, i když samotný výhled na noční Prahu je z tohoto úhlu minimální. Uvnitř proskleného prostoru se okamžitě mísil tlak očekávání s klasickým klubovým ruchem.
Střet reality a umění: Když obsluha musí šeptat
Jakmile Martin Brunner udeřil do kláves piana a z pódia zazněl čistý, hluboký zvuk, celý klub ztichl. První skladba si vynutila absolutní soustředění. Markéta Foukalová odstartovala večer s neskutečnou autentičností a první text prožívala na maximum.
V tu chvíli se ale ukázal tvrdý nešvar klubových koncertů – servis u stolků. Personál zpočátku nestíhal a pobíhání s jídlem působilo v kontrastu s intimní poezií rušivě. Během druhé a třetí skladby se pozornost publika začala otevřeně tříštit mezi talíře a pódium. Tady se ale ukázal lidský faktor: obsluha si rychle uvědomila situaci, začala při objednávkách šeptat a pohybovat se co nejtišeji. Napětí v sále s každým dalším textem znovu narůstalo. Foukalová navíc hned v úvodu rázně utnula jakékoliv pochybnosti, když slova o „písničkách“ okamžitě opravila a zdůraznila, že jde o zhudebněné básně.
Mezi jednotlivými skladbami sice chyběla pevná narativní návaznost, ale síla prožitku to spolehlivě táhla dopředu.
Výkon na krev: Jemnost i role bojovnice
Markéta Foukalová na pódiu nepůsobí skromně. Je to neskutečně skutečná, emotivní žena, která okamžitě ovládne prostor a visíte na ní očima. Její projev vyvolává mráz po zádech. Dokáže balancovat ve dvou polohách: v jednu chvíli je extrémně jemná, v další vteřině se mění v bojovnici, která má emočně hodně za sebou. To je její autenticita.
K vyjádření tlaku navíc využívá specifické pohyby těla. Absolutním hudebním vrcholem večera bylo, když v jedné ze skladeb použila dva mikrofony současně. Tento krok drasticky zvýšil hudební dosah, zvukovým plochám dodal až vesmírný rozměr a zanechal ve mně hluboký prožitek. Když sázela do lidí úryvek z textu: „...protože nevím, kde vesmír končí, mám právo říct… bylo to v něm,“ čas se v klubu definitivně zastavil.
Vážný křest a návrat ke kořenům
Samotný akt křtu nového alba se nesl ve vážném, hlubokém duchu. Spolukmotr Michael Žantovský se sice nemohl dostavit, ale role se ujala Eva Zábranová. Ta vyjádřila obrovskou radost a vděčnost nad tím, že se koncert na počest jejího zesnulého tatínka uskutečnil v takové síle. Žádná laciná show, žádné divadlo pro kamery – proběhl čistý, důstojný přípitek doprovázený silnou emocí. Sama Foukalová neskrývala obrovský vděk za spolupráci s Brunnerem.
Ke konci koncertu se celá kapela stáhla a na pódiu zůstalo jen duo: piano a hlas. Tento minimalistický závěr měl naprosto stejnou váhu a intenzitu jako set s celou kapelou za zády. Výkon Foukalové ukázal, že svým hlasem dokáže spolehlivě opanovat prostor třikrát větší než O2 arena. Téhle ženě věříte každé jedno slovo na tisíc procent.
Finále: Prázdnota u řeky
Po skončení akce se na místě otevřela možnost koupit si nové album či vinyl a nechat si ho od umělců podepsat.
Když po takovém večeru vyjdete ven z klubu na břeh Vltavy do chladné noční Prahy, dostaví se zvláštní pocit. Atmosféra uvnitř byla tak intenzivní, že venku u řeky najednou cítíte prázdnotu. Ta hudba vám okamžitě začne scházet. Zábrana v podání Foukalové a Brunnera totiž nebyl jen koncert – byl to zásah, který zanechal stopu.