Márdi: Na pódiu se hned pozná, když na to někdo sere
27.05.2026:
Márdi (Vypsaná fixa): Vinyl je brána do světa kapely. Na pódiu se hned pozná, když na to někdo sere
Vypsaná fixa je na scéně už přes tři dekády. Za tu dobu si vybudovala status formace, která si může dovolit prakticky cokoliv. Přesto si drží nekompromisní standard a suverénní přístup k tvorbě. V pražském klubu Café V lese uspořádali release party k nové desce Ideal, kterou netradičně propojili s ping-pongovým turnajem. O nové éře, síle hmatatelného formátu i o tom, proč se z klubů dnes odchází dřív než v devadesátkách, se rozpovídal frontman Márdi.
Dnešní release party v Café V lese doprovází ping-pongový turnaj. Jak vás napadlo spojit křest desky zrovna s tímhle?
Měli jsme už dvakrát klasický release – pustila se deska, lidi popíjeli, poslouchalo se to. Chtěli jsme to oživit. Přišlo nám to vtipný v souvislosti s názvem tý desky a s celým jejím designem a výtvarným pojetím. Lidi k tomu sice vždycky zpočátku přistupují nedůvěřivě, ale pak se nálada uvolní a funguje to skvěle. Sám jsem si teď turnaj zahrál. Sice mi to moc nešlo, ale docela to šlo. Jirka Hrdina, kterej s náma bude hrát jako host na kytaru, byl džentlmen a pár bodíků mi nechal.
Vypsaná fixa má status, kdy vám fanoušci sežerou v podstatě cokoli. Měl jsi někdy na pódiu moment, kdy jsi věděl, že to nebylo stoprocentní, ale prošlo to jen díky jménu na plakátu?
Jo, párkrát asi jo. Ale myslím si, že vždycky, když jdeme hrát, tak i když je blbá zvukovka nebo nám to nejde, nikdo z nás to na podiu nefláká. I kdybychom jsme zrovna pohádaní, všichni hrajou naplno. A většinou se to díky tomu nasazení pročistí. Asi jen dvakrát za celých těch 30 let jsem to vyloženě odflákl, protože jsem byl naštvaný a nepřešlo mě to. Pak jsem se za to zpětně styděl. Poznali to tehdy jen parťáci z kapely a byli z toho smutní. Mezi lidmi na pódiu se prostě hned pozná, když na to někdo sere. Zvlášť u mě, protože jsem přece jenom nejvíc vepředu. Ale je to už dávno, poučil jsem se z toho a už to nedělám.. Takže dobrý.
Dneska představujete i novej vinyl. Proč je pro vás v týhle digitální době důležitý, aby lidi měli vaši hudbu jako hmatatelnej formát?
Vinyl je pro mě nejlepší možnej zástupce formátu desky, kde je třeba 12 písní. Soustředí pozornost. Vizuálně zhmotňuje písně, a proto ho chceme mít co nejhezčí a nejpromakanější, Protože jsme se o to samé snažili i nahrávání. Většina lidí dneska sází všechno na jeden track, chtějí mít prostě „banger“. Udělají jeden pokus o banger, pak další, mají pět singlů vydaných po měsíci a nemají to ničím sevřené. Mně se formát ucelený desky líbí, vyrostl jsem v tom. Poslouchal jsem vinyly, koukal jsem na ně, probíral je v ruce a do toho šla ta hudba. Byl jsme v území těch kapel. Díky tomu vinylu. Vinyl je velkej, voní a má v sobě magiii. Je to brána brána do písňového světa. Uvítali jsme, když se vrátily, a od roku 2008 je vydáváme na vlastním labelu.
Svět se digitalizuje, ale vy jdete protiproudem. Pamatuju si, jak jsi říkal, že jsi Blíženec. Já jsem taky Blíženec, takže jsem nucen všechno analyzovat do posledního prachu. Jak to z tohohle pohledu bereš ty?
No jasný někdy to děláš a sem tam to přepálíš a pak ani nikam nedostaneš. Jenom analyzuješ a zabředneš do toho. Občas potřebuješ věci zjednodušit. Je to těžký. Je to naše zbraň a zároveň prokletí. Vidím spoustu odpovědí, mnoho lidí mi říká různé názory ve mně. Jedno je jasný. vinyl k nám sedí. Nechci dogmaticky říkat, že to všichni musíte dělat takhle, ale jsme zástupci tohoto formátu. Když pak někdo udělá skvělou jednu písničku, klidně si ji dám do playlistu a poslouchám ji.
Márdi, tvoje texty byly vždycky surrealistické příběhy z periferie. Jak moc se musel změnit tvůj vnitřní svět, abys po tolika letech na scéně nevykrádal sám sebe?
Různě. Třeba jsem začal chodit víc do přírody a do lesa.Myslím si, že tak prostě život běží a přicházejí jiné věci. Před 15 lety bych celý den v lese nevydržel. Energii na tvorbu hledáš různě, a ona je všude – kam přijdeš, tam je. Všude jsou možnosti o něčem něco složit. Těžko ty naše posuny a směřování ale sám dokážu posoudit, to musí vidět někdo z vnějšku. Mně osobně přijde, že to v tom tvořícím vzorci to dělám vlastně pořád stejně. Soustředím se a snažím se , aby to nebyl blábol
Fixa je na scéně už řadu let. Jak se podle vás za tu dobu změnila energie na koncertech tady v Praze oproti vašim začátkům?
Hele, řekl bych, že je to podobný. Pořád tam ty lidi řádí, skáčou z pódia, jsou uvolnění a zpívají. A k našemu pozitivnímu překvapení se pod podiem vyskytla další generace. A ta navazuje na to, co dělala ta předtím. Akorát se teď v klubech nekouří a je tam lepší aparát. Myslím si, že se nám to daří překvapivě dobře a že je to hodně podobný. Kdybych měl stroj času, tak bych se tam rychle šel podívat a pak bych se vrátil a dal ti tu odpověď správně. Ale přijde mi to pořád stejný. Jediná věc, které jsem si všiml, že se změnila – lidi chodí po koncertech hned domů. V devadesátkách to v klubu prostě skončilo ve 24:00 nebo v 1:00 ráno, a lidi tam byly třeba do půl čtvrté do rána. Bylo tam hodně lidí. Teď jdou domů a už tolik neholdují té pokoncertní kalbě.
Máte za sebou stovky odehraných show. Je pro vás pořád důležité hrát v klubech jako Café V lese, nebo už vás víc lákají velké festivalové scény?
Pro nás je základem klub. Vždycky je nejlepší hraní v klubu. Já byl na Pixies v Akráči a lepší koncert jsem nezažil. Takže si myslím, že klub je prostě nejlepší. Takový nějaký hezký klub pro 300 až 500 lidí, který je plný, je super. To mám rád. Mnohem radši odehraju šňůru, která má 20 zastávek pro 500 lidí, než jeden giga koncert pro 10000 a potom nic. Slavně vyhlásit, že nebudeme rok hrát a všichni přijďte sem, je z mýho pohledu pro českou kapelu podivný rozhodnutí. Nebavilo by mě to. Jasně, taky rád udělám nějaký velký koncert, ale spíš mě baví, když ta kapela jede furt v nějakém módu, kdy opravdu existuje a hraje a nemusí kvůli tomu, aby přitáhla lidi na ten jeden koncert doma tančit na videu z vysavačem, aby o sobě dala vědět, protože koncertem na sebe upozornit nemůže..Ale rozhodně nebudu nikomu přikazovat, že to má dělat jako my.
Deska se jmenuje Ideal. Přijde ti dnešní akce v Cafe v lese jako selhání, nebo jako úspěch?
Tak ještě to neskončilo, jsme teprve v půlce. Půjdeme teď hrát. Zahrajeme teď 6 nových věcí, které jsou prostě čerstvé, a určitě tam budou chyby a my se tomu budeme smát. A pokud dojde k selhání mé paměti, tak použiju Murphyho zákon: „Když jsi na pochybách, něco zamumlej a jsme v cíli.“ Dnešní den je pro mě velkým okamžikem.
Máme venku desku! Vzalo mi to strašně mentální energie to udělat. Dneska je to velká výhra, že jsme v tom bodu. Zítra vyjde Ideál na všech platformách a já budu nadšený! Probudím se a řeknu yessss!!!
Jsem tam, kam jsem čtyři roky cestoval!
Vypsaná fixa je na scéně už přes tři dekády. Za tu dobu si vybudovala status formace, která si může dovolit prakticky cokoliv. Přesto si drží nekompromisní standard a suverénní přístup k tvorbě. V pražském klubu Café V lese uspořádali release party k nové desce Ideal, kterou netradičně propojili s ping-pongovým turnajem. O nové éře, síle hmatatelného formátu i o tom, proč se z klubů dnes odchází dřív než v devadesátkách, se rozpovídal frontman Márdi.
Dnešní release party v Café V lese doprovází ping-pongový turnaj. Jak vás napadlo spojit křest desky zrovna s tímhle?
Měli jsme už dvakrát klasický release – pustila se deska, lidi popíjeli, poslouchalo se to. Chtěli jsme to oživit. Přišlo nám to vtipný v souvislosti s názvem tý desky a s celým jejím designem a výtvarným pojetím. Lidi k tomu sice vždycky zpočátku přistupují nedůvěřivě, ale pak se nálada uvolní a funguje to skvěle. Sám jsem si teď turnaj zahrál. Sice mi to moc nešlo, ale docela to šlo. Jirka Hrdina, kterej s náma bude hrát jako host na kytaru, byl džentlmen a pár bodíků mi nechal.
Vypsaná fixa má status, kdy vám fanoušci sežerou v podstatě cokoli. Měl jsi někdy na pódiu moment, kdy jsi věděl, že to nebylo stoprocentní, ale prošlo to jen díky jménu na plakátu?
Jo, párkrát asi jo. Ale myslím si, že vždycky, když jdeme hrát, tak i když je blbá zvukovka nebo nám to nejde, nikdo z nás to na podiu nefláká. I kdybychom jsme zrovna pohádaní, všichni hrajou naplno. A většinou se to díky tomu nasazení pročistí. Asi jen dvakrát za celých těch 30 let jsem to vyloženě odflákl, protože jsem byl naštvaný a nepřešlo mě to. Pak jsem se za to zpětně styděl. Poznali to tehdy jen parťáci z kapely a byli z toho smutní. Mezi lidmi na pódiu se prostě hned pozná, když na to někdo sere. Zvlášť u mě, protože jsem přece jenom nejvíc vepředu. Ale je to už dávno, poučil jsem se z toho a už to nedělám.. Takže dobrý.
Dneska představujete i novej vinyl. Proč je pro vás v týhle digitální době důležitý, aby lidi měli vaši hudbu jako hmatatelnej formát?
Vinyl je pro mě nejlepší možnej zástupce formátu desky, kde je třeba 12 písní. Soustředí pozornost. Vizuálně zhmotňuje písně, a proto ho chceme mít co nejhezčí a nejpromakanější, Protože jsme se o to samé snažili i nahrávání. Většina lidí dneska sází všechno na jeden track, chtějí mít prostě „banger“. Udělají jeden pokus o banger, pak další, mají pět singlů vydaných po měsíci a nemají to ničím sevřené. Mně se formát ucelený desky líbí, vyrostl jsem v tom. Poslouchal jsem vinyly, koukal jsem na ně, probíral je v ruce a do toho šla ta hudba. Byl jsme v území těch kapel. Díky tomu vinylu. Vinyl je velkej, voní a má v sobě magiii. Je to brána brána do písňového světa. Uvítali jsme, když se vrátily, a od roku 2008 je vydáváme na vlastním labelu.
Svět se digitalizuje, ale vy jdete protiproudem. Pamatuju si, jak jsi říkal, že jsi Blíženec. Já jsem taky Blíženec, takže jsem nucen všechno analyzovat do posledního prachu. Jak to z tohohle pohledu bereš ty?
No jasný někdy to děláš a sem tam to přepálíš a pak ani nikam nedostaneš. Jenom analyzuješ a zabředneš do toho. Občas potřebuješ věci zjednodušit. Je to těžký. Je to naše zbraň a zároveň prokletí. Vidím spoustu odpovědí, mnoho lidí mi říká různé názory ve mně. Jedno je jasný. vinyl k nám sedí. Nechci dogmaticky říkat, že to všichni musíte dělat takhle, ale jsme zástupci tohoto formátu. Když pak někdo udělá skvělou jednu písničku, klidně si ji dám do playlistu a poslouchám ji.
Márdi, tvoje texty byly vždycky surrealistické příběhy z periferie. Jak moc se musel změnit tvůj vnitřní svět, abys po tolika letech na scéně nevykrádal sám sebe?
Různě. Třeba jsem začal chodit víc do přírody a do lesa.Myslím si, že tak prostě život běží a přicházejí jiné věci. Před 15 lety bych celý den v lese nevydržel. Energii na tvorbu hledáš různě, a ona je všude – kam přijdeš, tam je. Všude jsou možnosti o něčem něco složit. Těžko ty naše posuny a směřování ale sám dokážu posoudit, to musí vidět někdo z vnějšku. Mně osobně přijde, že to v tom tvořícím vzorci to dělám vlastně pořád stejně. Soustředím se a snažím se , aby to nebyl blábol
Fixa je na scéně už řadu let. Jak se podle vás za tu dobu změnila energie na koncertech tady v Praze oproti vašim začátkům?
Hele, řekl bych, že je to podobný. Pořád tam ty lidi řádí, skáčou z pódia, jsou uvolnění a zpívají. A k našemu pozitivnímu překvapení se pod podiem vyskytla další generace. A ta navazuje na to, co dělala ta předtím. Akorát se teď v klubech nekouří a je tam lepší aparát. Myslím si, že se nám to daří překvapivě dobře a že je to hodně podobný. Kdybych měl stroj času, tak bych se tam rychle šel podívat a pak bych se vrátil a dal ti tu odpověď správně. Ale přijde mi to pořád stejný. Jediná věc, které jsem si všiml, že se změnila – lidi chodí po koncertech hned domů. V devadesátkách to v klubu prostě skončilo ve 24:00 nebo v 1:00 ráno, a lidi tam byly třeba do půl čtvrté do rána. Bylo tam hodně lidí. Teď jdou domů a už tolik neholdují té pokoncertní kalbě.
Máte za sebou stovky odehraných show. Je pro vás pořád důležité hrát v klubech jako Café V lese, nebo už vás víc lákají velké festivalové scény?
Pro nás je základem klub. Vždycky je nejlepší hraní v klubu. Já byl na Pixies v Akráči a lepší koncert jsem nezažil. Takže si myslím, že klub je prostě nejlepší. Takový nějaký hezký klub pro 300 až 500 lidí, který je plný, je super. To mám rád. Mnohem radši odehraju šňůru, která má 20 zastávek pro 500 lidí, než jeden giga koncert pro 10000 a potom nic. Slavně vyhlásit, že nebudeme rok hrát a všichni přijďte sem, je z mýho pohledu pro českou kapelu podivný rozhodnutí. Nebavilo by mě to. Jasně, taky rád udělám nějaký velký koncert, ale spíš mě baví, když ta kapela jede furt v nějakém módu, kdy opravdu existuje a hraje a nemusí kvůli tomu, aby přitáhla lidi na ten jeden koncert doma tančit na videu z vysavačem, aby o sobě dala vědět, protože koncertem na sebe upozornit nemůže..Ale rozhodně nebudu nikomu přikazovat, že to má dělat jako my.
Deska se jmenuje Ideal. Přijde ti dnešní akce v Cafe v lese jako selhání, nebo jako úspěch?
Tak ještě to neskončilo, jsme teprve v půlce. Půjdeme teď hrát. Zahrajeme teď 6 nových věcí, které jsou prostě čerstvé, a určitě tam budou chyby a my se tomu budeme smát. A pokud dojde k selhání mé paměti, tak použiju Murphyho zákon: „Když jsi na pochybách, něco zamumlej a jsme v cíli.“ Dnešní den je pro mě velkým okamžikem.
Máme venku desku! Vzalo mi to strašně mentální energie to udělat. Dneska je to velká výhra, že jsme v tom bodu. Zítra vyjde Ideál na všech platformách a já budu nadšený! Probudím se a řeknu yessss!!!
Jsem tam, kam jsem čtyři roky cestoval!