„Písničky lítají ve vzduchu“ – Jindřich Polák o magii psaní a třinácti letech Jelena

Autor: Martin Čáslavský, CSMUSIC

17.06.2026: Když Jindřich Polák píše, jako by se svět na chvíli zastavil. Písně, které „létají ve vzduchu“, se v jeho hlavě mění v příběhy, jež už třináct let spojují generace fanoušků Jelena. V nové knize se vrací k okamžikům, které tyhle melodie zrodily, a znovu objevuje, jak se texty mění spolu s ním. V rozhovoru vypráví o magii psaní, o tichu hor i o tom, proč je nejdůležitější „hrát pravdu“.

Co pro tebe znamenalo vrátit se při psaní knihy k okamžikům, které formovaly tvoje texty. Změnilo to nějak tvůj pohled na vlastní tvorbu?

Bylo rozhodně zajímavé připomenout si všechny ty chvíle, zážitky, pocity a emoce, které vedly ke vzniku jednotlivých písní a vrátit se do různých okamžiků svého osobního a jeleního života, potkat se aspoň v myšlenkách s různými lidmi, kteří ovlivnili jejich podobu a hlavně snažit se to všechno zachytit a přenést na papír, respektive obrazovku počítače. Nikdy jsem nepsal nic jiného, než texty k písním a kniha pro mě byla úplně nová disciplína. Nejvíc to asi změnilo můj pohled na sebe jako autora v tom smyslu, že když jsem si poprvé sedl ke klávesnici a chtěl začít psát, myslel jsem, že to vůbec nedokážu. Netušil jsem, kde začít, jak jednotlivé příběhy uchopit a chvíli jsem myslel, že to vzdám. Pak najednou, o pár měsíců později, jsem dopsal poslední řádku a odeslal do vydavatelství poslední kapitolu. Chvíli jsem jen tak seděl a koukal do prázdna a až za chvíli mi došlo, že jsem právě dopsal svojí první knížku.

Když píšeš o tom, že písně jsou „živé organismy“, jak se jejich význam mění v čase pro tebe osobně i pro kapelu?

Asi se mění společně s tím, jak se měníme i my. Významy jednotlivých veršů se přeměňují a přizpůsobují aktuálnímu rozpoložení, životní situaci a novým zkušenostem. Jak s odžitými dny získáváme nový náhled na různé věci, texty získávají nový rozměr. Je to stejné, jako když si stejnou knížku přečtete jednou ve dvaceti a po druhé ve čtyřiceti. Slova jsou stejná, ale najednou čtete úplně jiný příběh.

Magdaléna je dnes symbolem kapely. Jaký je tvůj skutečný vztah k té písni po tolika letech, kdy ji slyšíš na každém koncertě?

Pořád jí mám rád, pořád jí rád hraju a pokaždé jsem šťastný, když slyším davy lidí, jak ji milují a zpívají s námi. Pro nás je to písnička, díky které jsme se dostali do povědomí a jsme za to moc vděční.

Kniha popisuje 48 příběhů písní. Který z nich byl pro tebe nejtěžší otevřít a proč?

Nevím, jestli bych řekl, že to bylo vyloženě těžké. Je ale pravda, že některé písně člověka vrátí do doby, kdy prožíval silné emoce a pocity. Jiné mi zase připomněly, jak mladý a nedospělý jsem býval a kolik jsem se toho ještě musel naučit a pochopit, abych mohl v životě začít normálně fungovat. K těm prvním patří třeba píseň Rozlučková, věnovaná našemu kamarádovi a geniálnímu muzikantovi Davidu Stypkovi, který nás před pěti lety nečekaně opustil. K těm druhým patří třeba To světlo jsi ty. Tu melodii jsem napsal, když mi bylo někde kolem sedmnácti osmnácti let o lásce, u které jsem nějak podvědomě tušil, že už nebude mít dlouhého trvání. Bylo zajímavé si připomenout, co všechno jsem v životě zažil, lidi, které jsem potkal a jak moc jsem se v průběhu let změnil. Stejně jako lidé kolem mě.

Jak moc se mění tvoje psaní s tím, jak stárneš, máš děti, jiný rytmus života? Jak se to odráží v nových písních Jelena?

Samozřejmě, že každé životní období se do tvorby nějak promítne. Písničky z první desky byly z velké části posbírané z toho, co jsem napsal už dřív a odráží se tam spousta mých zážitků z let dospívání a hledání sebe sama. Druhá deska byla v textech hodně inspirovaná přírodou, mojí potřebou utéct z města na venkov a samozřejmě i zamyšlením nad tím, do jakého světa vlastně naše děti vyrůstají. Třetí deska byla do nějaké míry ovlivněná covidem, ale ani ne tematicky, spíš způsobem, jakým vznikala. Ta čtvrtá, zatím poslední, byla zase hodně o přátelství a spolupráci a lidských hodnotách. Příští rok bychom si k patnáctým narozeninám rádi nadělili nové album, tak uvidíme, co se promítne do něj. Myslím si, že je na našich deskách na jednu stranu znát to, jak se přirozeně vyvíjíme, hudebně i lidsky, na druhou stranu se pořád snažíme psát písničky tak, aby si je lidé mohli zazpívat a texty měly hlavu a patu, aby tam zůstala ta jelení podstata, i když má zrovna třeba trochu jiný kabát.

Val di Fiemme bylo místem, kde velká část knihy vznikla. Co ti to prostředí dalo a jak se liší psaní v horách od psaní doma?

Do městečka Cavalese v údolí Fiemme jsme vyrazili v lednu na náš první koncert v Itálii. Hráli jsem na podiu přímo u sjezdovky v nadmořské výšce dva tisíce metrů a byl to jedinečný zážitek. Lidé zastavovali po cestě dolů, zapíchli lyže do sněhu a šli si s námi zazpívat. Byla tam spousta čechů, takže za chvíli jsme měli sbory jak u nás na festivale. Zůstali jsme tam pak týden po koncertě, kluci chodili lyžovat a já si vzal starý odtlučená notebook na kterém nefungovalo nic, kromě textového editoru, vysedával po kavárnách a v hotelu a psal jako o život. Bylo to skvělé v tom, že jsem byl vytržený ze svého prostředí, pryč od všech ruchů a povinností a měl jsem úplně čistou hlavu. Občas jsem se prošel po okolí, vyjel lanovkou na vrchol nadýchat se čerstvého vzduchu, dal si skvělé italské jídlo a zbytek dne datloval do klávesnice. Šlo to prakticky samo.

Jelen má pověst kapely, která spojuje generace. Vnímáš při psaní textů nějakou odpovědnost vůči tomu, kdo vás poslouchá?

Já vnímám při psaní textů odpovědnost jenom vůči jediné osobě - sám sobě. Snažím se psát texty tak, abych cítil, že jsou opravdu ze mě, že jsou pravdivé a že si stojím za každým slovem. Že vyjadřují myšlenky, pocity a emoce, které jsem skrz ně opravdu chtěl vyjádřit. A hlavně se snažím moc nezasahovat a nepřekrucovat to, co ke mě odněkud seshora přichází, necenzurovat. Jeden můj kamarád hudební publicista mi kdysi při loučení řekl: „Dělejte to dál, jak to děláte. Hrajte pravdu!“ Bylo to samozřejmě napůl v legraci, ale zůstalo to ve mě, jako takové motto, kterého se snažím držet.

Když se ohlédneš za třinácti lety kapely, tak co byl moment, kdy sis poprvé uvědomil, že Jelen už není „jen kapela“, ale fenomén?

Já nevím, jestli jsem si něco takového někdy uvědomil! (smích) Ale od začátku jsem vnímal jednu věc, která pro mě byla zvláštní a nečekaná a to je, že naši fanoušci vytvořili komunitu, která přesahuje hranice hudby. Ukázalo se, že naše písničky jenom neposlouchají, ale že je vzali za své a že jim ty melodie a texty pomáhají v těžkých chvílích a zpříjemňují ty hezké. Že se schází i mimo koncerty. Že se naladili na nějakou jelení frekvenci, která je spojuje a která vytváří atmosféru, ve které jim je dobře. Nevím, jak se to stalo, ale mám z toho obrovskou radost. Aktuálně je to krásně cítit i na našem putovním festivalu JelenFest. Ta nálada tam je naprosto jedinečná.

Jak pracuješ s emocí v písních, aby byly osobní, ale zároveň univerzální? Máš na to nějaký vlastní filtr?

Já o tom asi takhle vědomě vůbec nepřemýšlím. Pro mě je filtrem to, aby ten text opravdu vycházel ze mě. Abych cítil, že to co říká, je na nějaké úrovni pravdivé, že to není jenom vymyšlená rýmovačka. Abych cítil, že když tohle zpívám, opravdu si za tím stojím. A myslím si, že posluchač to cítí a vnímá. Když se povede vyjádřit opravdovou emoci, je jedno, v jakém rámci se to děje. Člověk, který ji uslyší a pozná už si tam pak sám dosadí svůj vlastní příběh. Důležité je to napojení přes sdílený zážitek.

Co tě dnes inspiruje k psaní nejvíc? Lidé kolem tebe, příběhy fanoušků, nebo spíš vnitřní momenty, které se objeví nečekaně?

Úplně všechno z toho a ještě spousta věcí navíc. Písničky lítají ve vzduchu všude kolem a člověk nikdy netuší, kdy se rozhodnou přijít na svět. Já mám to obrovské privilegium, že si čas od času vyberou pro svojí cestu sem právě mě. Snažím se chodit s otevřenou hlavou i srdcem a ve chvíli kdy zaklepou být připravený je zachytit a předat dál lidem, kteří je chtějí slyšet. Je to trochu magie. Zaslechnete útržek rozhovoru, přečtete si dvě slova, uvidíte hezký květ nebo vám do očí zasvítí slunce. Nikdy dopředu netušíte, kde se písnička schovává.