Václav Havelka: Když se hudba nadechuje za tebe
17.06.2026:
Rekonvalescence po operacích páteře přivedla Václava Havelku do prostoru, kde se čas zastavil a hudba se stala jediným pevným bodem. Písně vznikaly potichu, v bolesti, ale s nečekanou svobodou. Vznikaly jako proud vědomí, který přijímá nejistotu i křehkost. V rozhovoru odkrývá, jak se z fyzického omezení stala cesta k hlubší přítomnosti a k albu, které se nadechuje vlastním tempem.
Jak se do psaní propsala tvoje rekonvalescence po operacích páteře a období, kdy jsi musel ležet a často ses ani nemohl nadechnout?
Promítla se do něj úplně zásadně. Ty písně vznikaly ve chvíli, kdy jsem byl odkázaný na postel, často jsem se nemohl pořádně pohnout a někdy ani nadechnout bez bolesti. Vedle sebe jsem měl zápisník a kytaru položenou na břiše a jen jsem si velmi potichu brnkal. Najednou nebyl prostor pro velká gesta ani energické hraní. Všechno se ztišilo, a zastavilo. Myslím, že právě fyzické omezení dalo těm skladbám jejich intimitu a křehkost. Nevznikaly jako plán na desku, ale jako způsob, jak zaznamenat, co prožívám a jak se s tím učím žít.
Co pro tebe znamenalo hledání nového vztahu k času, o kterém v souvislosti s albem mluvíš?
Byl jsem člověk zvyklý být neustále v pohybu, organizovat koncerty, jezdit na turné, něco vytvářet. Najednou jsem byl nucený zastavit. Nemohl jsem proces urychlit, nemohl jsem si naplánovat, kdy mi bude lépe. Musel jsem přijmout, že některé věci mají vlastní tempo. To se promítlo i do vzniku alba. Nespěchal jsem na něj, nespěchal jsem na spolupracovníky. Učil jsem se důvěřovat procesu. Možná právě díky tomu vznikla deska, která není o výkonu, ale o přítomnosti.
Jak ses vyrovnával s tím, že po dvaceti letech s Please The Trees vydáváš album poprvé pod vlastním jménem?
Upřímně jsem to nevnímal jako nějaký radikální krok nebo potřebu začínat znovu. Ty písně si o to řekly samy. Dlouhé roky pracuji v kapelách a různých kolektivních projektech, které miluji, ale tady vznikalo něco velmi osobního. Přirozeně jsem cítil, že by to mělo vyjít pod mým vlastním jménem. Nebylo to gesto oddělení od Please The Trees, spíš další kapitola stejné cesty. V určitém smyslu jsem zkrátka dospěl do bodu, kdy už jsem neměl potřebu schovávat se za název projektu nebo pseudonym.
Jak vznikala spolupráce s tak širokou sítí hostů z celého světa a co tě na jejich přístupu nebo reakcích nejvíc překvapilo?
Ve skutečnosti je to výsledek více než dvaceti let cestování, koncertů, organizování akcí a přátelství. Během covidu jsem začal posílat jednoduché základy skladeb lidem, kterých si vážím, a nechával jim naprostou svobodu. Neříkal jsem jim, co mají hrát ani na jaký nástroj. Fascinovalo mě čekat, co přijde. Thor Harris mi místo bicích poslal klávesy, Tomáš Niesner vedle syntezátorů přidal banjo. Překvapila mě hlavně velkorysost těch lidí. Nikdo neřešil kariéru nebo obchodní stránku věci. Byla v tom důvěra, radost z tvorby a ochota být součástí něčeho, co vznikalo velmi intimním způsobem.
Jak bys popsal blízkost a duchovní propojení s Vojtěchem Havlem, které zmiňuješ, a jak se otisklo do výsledné hudby?
S Vojtou jsme si byli blízcí nejen hudebně, ale i lidsky. Měli jsme podobný vztah k tichu, k poslouchání, k tomu, že hudba nemusí být o množství not, ale o kvalitě přítomnosti. Když mi poslal svůj part, nikdy jsem nevěděl, co přesně přijde, ale vždycky jsem věděl, že to bude pravdivé. Jeho hudba měla schopnost otevřít prostor, ne ho zaplnit. Myslím, že právě tahle kvalita je na desce silně přítomná.
Jaký příběh pro tebe nese píseň Tangible, která působí jako meditativní proud vědomí a zároveň otevírá téma hranice mezi snem, vzpomínkou a realitou?
Tangible je pro mě písní o stavech, kdy si člověk není úplně jistý, kde končí sen a začíná skutečnost. V období bolesti a rekonvalescence jsem zažíval dlouhé hodiny o samotě, kdy se vzpomínky, představy a přítomný okamžik různě prolínaly. Člověk je fyzicky omezený, ale jeho mysl cestuje. Ta skladba vznikla právě z těchto okamžiků. Je to proud vědomí, který nesměřuje k jednoznačné odpovědi, ale spíš přijímá nejistotu jako součást lidské zkušenosti.
Do jaké míry je postava „občas hmatatelné bytosti“ z Tangible metaforou tvého vlastního prožívání posledních let?
Myslím, že dost výrazně. V období nemoci jsem měl pocit, že se moje identita proměňuje. Najednou jsem nebyl člověk, který organizuje koncerty, cestuje a stojí na pódiu. Byl jsem někdo, kdo leží a čeká, co bude dál. Ta „občas hmatatelná bytost“ je pro mě obraz stavu, kdy člověk někdy cítí pevnou půdu pod nohama a jindy se rozplývá v nejistotě. Nejde ale jen o nemoc. Myslím, že podobné zkušenosti zažíváme všichni v různých životních obdobích.
Proč bylo důležité ponechat v albu části původních domácích nahrávek z období bolesti a co podle tebe přinášejí do výsledného zvuku?
Ty původní nahrávky byly samotným zdrojem celé desky. Vznikaly na iPhone, v posteli, ve chvílích, kdy jsem sotva mohl hrát. Mohli jsme je přetočit ve studiu a technicky zdokonalit, ale přišlo by mi to neupřímné. Nesou v sobě atmosféru konkrétního okamžiku a určitou naléhavost. Jsou dokumentem skutečného prožitku. Myslím, že právě díky nim zůstala nahrávka živá a autentická, i když kolem nich postupně vyrostly další aranže.
Jak probíhala práce s producentem Brandonem Egglestonem, který měl za úkol dát soudržnost materiálu plnému vrstev a detailů?
Brandon byl pro vznik alba naprosto klíčový. Postupně jsem mu posílal stopy od hudebníků z různých koutů světa a on z nich skládal jeden organický celek. Nešlo jen o technickou práci. Měl obrovský cit pro to, co je pro konkrétní skladbu důležité. Někdy zvýraznil určitý part, jindy ho nechal ustoupit do pozadí. Dokázal zachovat intimitu původních domácích nahrávek a zároveň propojit věci, které by vedle sebe člověk možná ani nečekal. Proto ho vnímám jako skutečného spoluproducenta desky.
Jak si představuješ koncertní podobu alba - budeš ho hrát spíš intimně sólově, nebo plánuješ i hosty a speciální provedení?
Sólová koncertní podoba je pro tyto skladby naprosto přirozená. Zároveň ale album stojí na spolupráci a vztazích, takže mě láká hledat i různé rozšířené formáty s hosty, kdykoli to bude možné. Nechci ale vytvářet doslovnou koncertní kopii desky. Spíš mě zajímá zachovat její atmosféru a otevřenost. Každé provedení může být trochu jiné, stejně jako se během vzniku alba proměňovaly samotné skladby.
Jak se do psaní propsala tvoje rekonvalescence po operacích páteře a období, kdy jsi musel ležet a často ses ani nemohl nadechnout?
Promítla se do něj úplně zásadně. Ty písně vznikaly ve chvíli, kdy jsem byl odkázaný na postel, často jsem se nemohl pořádně pohnout a někdy ani nadechnout bez bolesti. Vedle sebe jsem měl zápisník a kytaru položenou na břiše a jen jsem si velmi potichu brnkal. Najednou nebyl prostor pro velká gesta ani energické hraní. Všechno se ztišilo, a zastavilo. Myslím, že právě fyzické omezení dalo těm skladbám jejich intimitu a křehkost. Nevznikaly jako plán na desku, ale jako způsob, jak zaznamenat, co prožívám a jak se s tím učím žít.
Co pro tebe znamenalo hledání nového vztahu k času, o kterém v souvislosti s albem mluvíš?
Byl jsem člověk zvyklý být neustále v pohybu, organizovat koncerty, jezdit na turné, něco vytvářet. Najednou jsem byl nucený zastavit. Nemohl jsem proces urychlit, nemohl jsem si naplánovat, kdy mi bude lépe. Musel jsem přijmout, že některé věci mají vlastní tempo. To se promítlo i do vzniku alba. Nespěchal jsem na něj, nespěchal jsem na spolupracovníky. Učil jsem se důvěřovat procesu. Možná právě díky tomu vznikla deska, která není o výkonu, ale o přítomnosti.
Jak ses vyrovnával s tím, že po dvaceti letech s Please The Trees vydáváš album poprvé pod vlastním jménem?
Upřímně jsem to nevnímal jako nějaký radikální krok nebo potřebu začínat znovu. Ty písně si o to řekly samy. Dlouhé roky pracuji v kapelách a různých kolektivních projektech, které miluji, ale tady vznikalo něco velmi osobního. Přirozeně jsem cítil, že by to mělo vyjít pod mým vlastním jménem. Nebylo to gesto oddělení od Please The Trees, spíš další kapitola stejné cesty. V určitém smyslu jsem zkrátka dospěl do bodu, kdy už jsem neměl potřebu schovávat se za název projektu nebo pseudonym.
Jak vznikala spolupráce s tak širokou sítí hostů z celého světa a co tě na jejich přístupu nebo reakcích nejvíc překvapilo?
Ve skutečnosti je to výsledek více než dvaceti let cestování, koncertů, organizování akcí a přátelství. Během covidu jsem začal posílat jednoduché základy skladeb lidem, kterých si vážím, a nechával jim naprostou svobodu. Neříkal jsem jim, co mají hrát ani na jaký nástroj. Fascinovalo mě čekat, co přijde. Thor Harris mi místo bicích poslal klávesy, Tomáš Niesner vedle syntezátorů přidal banjo. Překvapila mě hlavně velkorysost těch lidí. Nikdo neřešil kariéru nebo obchodní stránku věci. Byla v tom důvěra, radost z tvorby a ochota být součástí něčeho, co vznikalo velmi intimním způsobem.
Jak bys popsal blízkost a duchovní propojení s Vojtěchem Havlem, které zmiňuješ, a jak se otisklo do výsledné hudby?
S Vojtou jsme si byli blízcí nejen hudebně, ale i lidsky. Měli jsme podobný vztah k tichu, k poslouchání, k tomu, že hudba nemusí být o množství not, ale o kvalitě přítomnosti. Když mi poslal svůj part, nikdy jsem nevěděl, co přesně přijde, ale vždycky jsem věděl, že to bude pravdivé. Jeho hudba měla schopnost otevřít prostor, ne ho zaplnit. Myslím, že právě tahle kvalita je na desce silně přítomná.
Jaký příběh pro tebe nese píseň Tangible, která působí jako meditativní proud vědomí a zároveň otevírá téma hranice mezi snem, vzpomínkou a realitou?
Tangible je pro mě písní o stavech, kdy si člověk není úplně jistý, kde končí sen a začíná skutečnost. V období bolesti a rekonvalescence jsem zažíval dlouhé hodiny o samotě, kdy se vzpomínky, představy a přítomný okamžik různě prolínaly. Člověk je fyzicky omezený, ale jeho mysl cestuje. Ta skladba vznikla právě z těchto okamžiků. Je to proud vědomí, který nesměřuje k jednoznačné odpovědi, ale spíš přijímá nejistotu jako součást lidské zkušenosti.
Do jaké míry je postava „občas hmatatelné bytosti“ z Tangible metaforou tvého vlastního prožívání posledních let?
Myslím, že dost výrazně. V období nemoci jsem měl pocit, že se moje identita proměňuje. Najednou jsem nebyl člověk, který organizuje koncerty, cestuje a stojí na pódiu. Byl jsem někdo, kdo leží a čeká, co bude dál. Ta „občas hmatatelná bytost“ je pro mě obraz stavu, kdy člověk někdy cítí pevnou půdu pod nohama a jindy se rozplývá v nejistotě. Nejde ale jen o nemoc. Myslím, že podobné zkušenosti zažíváme všichni v různých životních obdobích.
Proč bylo důležité ponechat v albu části původních domácích nahrávek z období bolesti a co podle tebe přinášejí do výsledného zvuku?
Ty původní nahrávky byly samotným zdrojem celé desky. Vznikaly na iPhone, v posteli, ve chvílích, kdy jsem sotva mohl hrát. Mohli jsme je přetočit ve studiu a technicky zdokonalit, ale přišlo by mi to neupřímné. Nesou v sobě atmosféru konkrétního okamžiku a určitou naléhavost. Jsou dokumentem skutečného prožitku. Myslím, že právě díky nim zůstala nahrávka živá a autentická, i když kolem nich postupně vyrostly další aranže.
Jak probíhala práce s producentem Brandonem Egglestonem, který měl za úkol dát soudržnost materiálu plnému vrstev a detailů?
Brandon byl pro vznik alba naprosto klíčový. Postupně jsem mu posílal stopy od hudebníků z různých koutů světa a on z nich skládal jeden organický celek. Nešlo jen o technickou práci. Měl obrovský cit pro to, co je pro konkrétní skladbu důležité. Někdy zvýraznil určitý part, jindy ho nechal ustoupit do pozadí. Dokázal zachovat intimitu původních domácích nahrávek a zároveň propojit věci, které by vedle sebe člověk možná ani nečekal. Proto ho vnímám jako skutečného spoluproducenta desky.
Jak si představuješ koncertní podobu alba - budeš ho hrát spíš intimně sólově, nebo plánuješ i hosty a speciální provedení?
Sólová koncertní podoba je pro tyto skladby naprosto přirozená. Zároveň ale album stojí na spolupráci a vztazích, takže mě láká hledat i různé rozšířené formáty s hosty, kdykoli to bude možné. Nechci ale vytvářet doslovnou koncertní kopii desky. Spíš mě zajímá zachovat její atmosféru a otevřenost. Každé provedení může být trochu jiné, stejně jako se během vzniku alba proměňovaly samotné skladby.