Zvuk, Kladno a popové výzvy: Reportáž a rozhovor se Zrní
24.07.2026:
Je páteční hodina 18:36. Do začátku zbývá dvacet čtyři minut a brána Cross Clubu v Praze 7 je zatím zavřená. Uvnitř ale zní zkouška – bicí a kytara protahují nástroje před ostrým startem. Lidé se pomalu scházejí, někteří čekají rovnou uvnitř podniku, a atmosféra pátečního večera v Holešovicích jde sakra cítit. Už je konečně pátek, vzduch voní víkendem a na každém kroku je znát, že se něco děje. Venkovní industriální prostor dýchá syrovou energií, napětí tu ale střídá čisté těšení a desítky lidí pomalu zaplňují areál.
Právě tady, v syrovém srdci pražského industriálu, vznikl následující rozhovor.
Vaše kořeny a specifická poetika vyrůstají z průmyslového Kladna. Jak na vás funguje hraní v syrovém industriálním prostoru pražského Crossu?
Poprvé tu hrajeme venku, takže si teprve ověřujeme, jak to na nás bude působit. Za stagi je sice sklad harampádí, ale cítíme v tom určitou blízkost. Hlavní sílu ale dává to, že je hezky a panuje tu příjemný večer.
Od čistě akustických a folkových začátků jste se posunuli k elektronice a fúzím žánrů. Kde má dneska vaše svoboda hranice, nebo jste ochotní experimentovat s čímkoliv?
Jsme ochotní experimentovat s čímkoli. Zároveň náš zvuk vychází z toho, že jsme pořád akustická kapela s pěti nástroji, kterou definují specifické housle. Proto nehrajeme třeba techno, ačkoli ho posloucháme. Výsledkem jsou klasické písničky kořeněné elektronikou, která nás baví a tvoří naši identitu.
Honzo, tvoje texty mají silnou literární hodnotu a obrazotvornost. Kde berete inspiraci v době, která je přehlcená rychlým a prázdným obsahem?
Inspirací je pro mě vlastní život a to, jak vnímám svět. Přeplněnost podněty je velké téma. Žiju na venkově, s manželkou Bárou máme staré stavení a dokážeme se tomu vyhnout, což je vysněný život. Jedinou nevýhodou je, že musím za klukama dojíždět velkou dálku.
Koncerty Zrní jsou fyzický zážitek, rituál. Co děláte pro to, abyste naživu zněli pokaždé jinak a nespadli do rutiny?
Pocit rutiny jsem zatím nezažil. Každý koncert a každá písnička, i když ji hrajeme popětisté, je výzva zůstat přítomen v tom, co se zrovna děje. Některé skladby už pro mě sice nenesou původní informaci a nebaví mě jako dřív, ale princip přítomnosti zůstává.
Jak u vás probíhá proces, když se potkají živé nástroje s elektronikou a beatboxem? Kdo má finální slovo?
Producent.
Nás ale strašně baví v tom blbnout a nedá se říct, že by měl jedinec výhradní finální slovo. Když má někdo dobrý nápad a všichni cítí okamžitou energii, jdeme do toho bez ohledu na to, čí to byl nápad. Jsme absolutně demokratická skupina bez lídra, protože jinak bychom spolu tak dlouho nevydrželi. Jednu dobu jsem se snažil prosazovat skladby silou, ale člověk brzy zjistí, že to lidé necítí, a nemá to smysl. Hrajeme to, na čem se shodneme, aby byli všichni spokojení.
Pohybujete se na pomezí alternativy a popkultury. Je těžké si udržet pozici kapely, která se odmítá zalíbit za každou cenu?
To je zajímavé téma. Jelikož jsme vyšli z čisté alternativy, paradoxně je pro nás dnes alternativou právě pop. Dělat krůčky směrem k popu je pro nás výzva a vzrušující výstup z komfortní zóny. Zároveň je ale klíčové, aby všechno vycházelo z nás, takže klišé nehrozí. Mladá generace navíc bourá bariéry, které si naše generace dřív úzkostlivě hlídala, což je osvěžující.
Co je teď pro Zrní hlavní hnací silou? Na čem stavíte aktuální koncertní setlist?
Hlavní silou je práce na nové desce, kterou právě finišujeme. Tvorba nových věcí kapelu vždy nakopne, a teď obzvlášť, když nám vyrostly děti a máme zase víc prostoru. Je vidět, že do toho všichni dávají víc energie a vrací se atmosféra z období před dětmi.
Hudba Zrní silně evokuje obrazy. Jak moc pro vás hraje roli vizuální stránka vystoupení a propojení s prostředím klubu?
Vizuální stránka je výrazná, i když kdybychom měli víc peněz, vyhráli bychom si s ní víc. Takhle máme alespoň dobrá světla. Propojení s místem je ale zásadní – to je důvod, proč koncert není všude stejný. Líbí se nám specifické charizma venkovního prostoru v Praze.
Na koncertech vytváříte specifickou atmosféru propojení. Je pro vás publikum rovnocenným partnerem v tvoření energie, nebo si jedete vlastní vesmír?
Publikum je rovnocenným partnerem, ale zároveň jsem to já, kdo ten vesmír nastavuje. Koncert funguje jen tehdy, když se lidé napojí, a v tu chvíli vzniká vzájemná zodpovědnost. Člověk musí odbourat ego, pýchu i nervozitu, protože lidem nemůže přenášet stres. Je to kouzelná magie.
Co pro vás osobně znamená zahrát zatraceně dobrý koncert? Podle čeho poznáte, že jste ze sebe vydali maximum?
Ze sebe vydáme maximum vždycky, ale ne vždycky to stačí. Když lidé reagují, poznáte už po první písničce, že to bude dobré. Hlavním předpokladem je dobrý zvuk – jakmile je špatný, celý večer s ním bojujete. Tady bude zvuk dobrý, to vím. Zbytek se pozná podle naladění publika.
A výsledek? Zvukovka dozněla, brány se naplno otevřely a kapela předvedla přesně to, co se od ní očekává. Žádné umělé fráze, ale syrový standard a stoprocentní nasazení. Koncert byl úžasný, atmosféra se dala krájet a celé to mělo nepopiratelný, magický náboj.
Právě tady, v syrovém srdci pražského industriálu, vznikl následující rozhovor.
Vaše kořeny a specifická poetika vyrůstají z průmyslového Kladna. Jak na vás funguje hraní v syrovém industriálním prostoru pražského Crossu?
Poprvé tu hrajeme venku, takže si teprve ověřujeme, jak to na nás bude působit. Za stagi je sice sklad harampádí, ale cítíme v tom určitou blízkost. Hlavní sílu ale dává to, že je hezky a panuje tu příjemný večer.
Od čistě akustických a folkových začátků jste se posunuli k elektronice a fúzím žánrů. Kde má dneska vaše svoboda hranice, nebo jste ochotní experimentovat s čímkoliv?
Jsme ochotní experimentovat s čímkoli. Zároveň náš zvuk vychází z toho, že jsme pořád akustická kapela s pěti nástroji, kterou definují specifické housle. Proto nehrajeme třeba techno, ačkoli ho posloucháme. Výsledkem jsou klasické písničky kořeněné elektronikou, která nás baví a tvoří naši identitu.
Honzo, tvoje texty mají silnou literární hodnotu a obrazotvornost. Kde berete inspiraci v době, která je přehlcená rychlým a prázdným obsahem?
Inspirací je pro mě vlastní život a to, jak vnímám svět. Přeplněnost podněty je velké téma. Žiju na venkově, s manželkou Bárou máme staré stavení a dokážeme se tomu vyhnout, což je vysněný život. Jedinou nevýhodou je, že musím za klukama dojíždět velkou dálku.
Koncerty Zrní jsou fyzický zážitek, rituál. Co děláte pro to, abyste naživu zněli pokaždé jinak a nespadli do rutiny?
Pocit rutiny jsem zatím nezažil. Každý koncert a každá písnička, i když ji hrajeme popětisté, je výzva zůstat přítomen v tom, co se zrovna děje. Některé skladby už pro mě sice nenesou původní informaci a nebaví mě jako dřív, ale princip přítomnosti zůstává.
Jak u vás probíhá proces, když se potkají živé nástroje s elektronikou a beatboxem? Kdo má finální slovo?
Producent.
Nás ale strašně baví v tom blbnout a nedá se říct, že by měl jedinec výhradní finální slovo. Když má někdo dobrý nápad a všichni cítí okamžitou energii, jdeme do toho bez ohledu na to, čí to byl nápad. Jsme absolutně demokratická skupina bez lídra, protože jinak bychom spolu tak dlouho nevydrželi. Jednu dobu jsem se snažil prosazovat skladby silou, ale člověk brzy zjistí, že to lidé necítí, a nemá to smysl. Hrajeme to, na čem se shodneme, aby byli všichni spokojení.
Pohybujete se na pomezí alternativy a popkultury. Je těžké si udržet pozici kapely, která se odmítá zalíbit za každou cenu?
To je zajímavé téma. Jelikož jsme vyšli z čisté alternativy, paradoxně je pro nás dnes alternativou právě pop. Dělat krůčky směrem k popu je pro nás výzva a vzrušující výstup z komfortní zóny. Zároveň je ale klíčové, aby všechno vycházelo z nás, takže klišé nehrozí. Mladá generace navíc bourá bariéry, které si naše generace dřív úzkostlivě hlídala, což je osvěžující.
Co je teď pro Zrní hlavní hnací silou? Na čem stavíte aktuální koncertní setlist?
Hlavní silou je práce na nové desce, kterou právě finišujeme. Tvorba nových věcí kapelu vždy nakopne, a teď obzvlášť, když nám vyrostly děti a máme zase víc prostoru. Je vidět, že do toho všichni dávají víc energie a vrací se atmosféra z období před dětmi.
Hudba Zrní silně evokuje obrazy. Jak moc pro vás hraje roli vizuální stránka vystoupení a propojení s prostředím klubu?
Vizuální stránka je výrazná, i když kdybychom měli víc peněz, vyhráli bychom si s ní víc. Takhle máme alespoň dobrá světla. Propojení s místem je ale zásadní – to je důvod, proč koncert není všude stejný. Líbí se nám specifické charizma venkovního prostoru v Praze.
Na koncertech vytváříte specifickou atmosféru propojení. Je pro vás publikum rovnocenným partnerem v tvoření energie, nebo si jedete vlastní vesmír?
Publikum je rovnocenným partnerem, ale zároveň jsem to já, kdo ten vesmír nastavuje. Koncert funguje jen tehdy, když se lidé napojí, a v tu chvíli vzniká vzájemná zodpovědnost. Člověk musí odbourat ego, pýchu i nervozitu, protože lidem nemůže přenášet stres. Je to kouzelná magie.
Co pro vás osobně znamená zahrát zatraceně dobrý koncert? Podle čeho poznáte, že jste ze sebe vydali maximum?
Ze sebe vydáme maximum vždycky, ale ne vždycky to stačí. Když lidé reagují, poznáte už po první písničce, že to bude dobré. Hlavním předpokladem je dobrý zvuk – jakmile je špatný, celý večer s ním bojujete. Tady bude zvuk dobrý, to vím. Zbytek se pozná podle naladění publika.
A výsledek? Zvukovka dozněla, brány se naplno otevřely a kapela předvedla přesně to, co se od ní očekává. Žádné umělé fráze, ale syrový standard a stoprocentní nasazení. Koncert byl úžasný, atmosféra se dala krájet a celé to mělo nepopiratelný, magický náboj.