SKUPINA KRAUSBERRY SLAVÍ: JEDENATŘICET LET S JEDENATŘICETI PECKAMI



novinka

Zaplaťpánbůh za některé vyhazovy! Kdyby nemusel Martin Kraus odejít z kapely Bluesberry, asi by nevznikla kapela Krausber ry. Scéna české populární hudby by byla ochuzena o energií nabitou, originální skupinu, o písničky jako třeba Vlakem na Kolín, Starý časy, Ohníčky nebo Kořenová zelenina. Byla by to škoda.

Kapele je letos jedenatřicet let. A vychází jí bestovka s jedenatřiceti fláky. Deska je tak trochu i dárkem ke Krausovým šedesátinám. Dost důvodů k rozhovoru a dost důvodů ke vzpomínkám.

Je pravda, že název Krausberry vymyslel Zdeněk Vřešťál v hospodě po sedmi pivech?

No… dneska už si počtem těch piv nejsem zcela jistý. Možná jich bylo šest, možná osm. Každopádně to ale bylo v hospodě Na faře na Hanspaulce. Ale to, jak název kapely vznikl, souhlasí.

Původně jste se tomu prý zasmáli jako dobrému vtipu!

To byla opravdu strašná hlína. Souviselo to s mým předcházejícím hudebním působením. Hrál jsem totiž v kapele Bluesberry a kapelník nás několik vyhodil. Ale my jsme chtěli hrát dál! A co se v takovém případě udělá nejdřív? Jde se do hospody a vymýšlí se název nové skupiny. Až pak jsme se dohadovali, kdo v nové skupině bude na co hrát. Takhle se třeba stalo, že Zdeněk Vřešťál vyfasoval basovou kytaru, přestože to nikdy basový kytarista nebyl.

Proč vás kapelník Bluesberry Petar Introvič vyhodil?

Chtěl bych si myslet, že proto, že lidi chodili čím dál tím víc na mě než na Introviče. Ale asi to bylo hlavně proto, že jsem měl přetlak písniček a Petar je nechtěl hrát. Ještě mi tak maximálně dovolil napsat sem tam nějaký text. Říkal mi: udělej si svojí kapelu a hraj si svoje písničky tam! A já na to, že jo. A už to bylo.

Jiné názvy nové kapely ve hře nebyly?

Padlo několik názvů, ale tenhle byl jasně nejlepší. Tak nám zůstal. Už proto, že jsme velmi zvědavě až vyzývavě očekávali reakci Petara Introviče. Doslova jsme se těšili, co bude, co on na to.

A co on nato?

Naštval se a nějakou dobu s námi nemluvil. Namíchli jsme ho. Ale dneska už spolu zase zajdeme na pivo. Zrovna včera jsme byli v hospodě a poplácávali jsme se, jaký jsme kámoši a ukazovali si svoje rentgenové snímky.

Zdeněk Vřešťál u nás platí spíš za folkaře; vy jste ale letití parťáci!

S Vřešťálem jsme si od první chvíle padli do oka. Známe se z Hanspaulky z hospody. Tam chodili všichni, i Vřešťál se Sázavským, každý hrál s každým a teprve se určovalo, kdo bude v jaký kapele. Moc se mi líbilo, jaké psal Vřešťál písničky. Byly to lyrické, smutné, zádumčivé věci. Když nám přinesl Můstek, vůbec jsem nevěřil, že to napsal on. Pro nás psal šaškárny a vůbec takový divný věci. Když to shrnu, Vřešťál byl a je takový hudební Jekyll a Hyde.

V devadesátých letech minulého století si kapela Krausberry dala pár let pauzu. Proč?

Po převratu jsem měl pocit, že české kapely už nemusejí suplovat zahraniční skupiny, které sem do té doby nesměly. Říkal jsem si, že nemá cenu hrát, že teď už budou lidi chodit na kvalitní originály. Že nepřijdou na českého Jaggera, když můžou vidět a slyšet britského Jaggera. A protože jsem měl malé děti, začal jsem podnikat. Po nějaké době mi ale přišlo líto, že nehrajeme…

… a dali jste to zase dohromady.

Nejsem žádný velký sběratel peněz, stačí mi na pivo a na benzín. Jenže kluci z kapely mezitím odešli hrát do jiných skupin. Přesto jsme se opravdu dali zase dohromady. A ujistili jsme se, že i když sem zahraniční Jaggeři pořád jezdí, chodí lidi i ty české. Říkali mi Jagger chudých…

Už jsme dnes zmínili Hanspaulku. Vy jste se odsud „oficiálně odhlásil“, což vám spousta kolegů nemohla zapomenout!

To je pravda, málem mě zmlátili. Měl jsem pocit, že Hanspaulka byla objevena médii s křížkem po funuse. Věci se tam děly na konci sedmdesátých let a ne osmdesátých let. Dneska už je to ale dobré, zase se vídáme rádi.

Před časem jste měli slavnou píseň Táhne mi na čtyřicet, koneckonců je i na vašem výročním výběru. Nenapadlo vás napsat teď její aktuální verzi Táhne mi na šedesát?

Táhne mi na čtyřicet je Vřešťálova písnička. Šedesátku jsem neudělal. Vymysleli jsme to tak, že nám pořád táhne na čtyřicet, jenom jsme tím naším rockovým životem tak vyžilí, že vypadáme na šedesát…

Vydáváte bestovku k jedenatřicátému výročí založení kapely. Třicítku jste nestihli?

Je pravda, že 31 je nekulaté číslo a tenhle projekt jsem tak prosazoval těžko. Někteří si ťukali na čelo – proč album k jedenatřicátému výročí? Řeknu vám, proč! Jednak si myslím, že jedenatřicet je stejně hezké číslo jako třicet, jednak se mi nechce čekat na šedesáté výročí.

Bylo těžké vybrat jedenatřicet pecek?

Těžké to nebylo, v zásadě to šlo samo. Dostal jsem seznam všech písní, které jsme nahráli a vydali, a z toho se vybíralo dobře. Obtížná byla jiná věc. U některých našich písní existuje víc verzí, třeba studiovka, televizní snímek a živák. A vybírej z toho jednu!

Jakým způsobem jste dvojcédéčko nakonec sestavil?

Šel jsem chronologicky a tak, aby byla zastoupena všechna alba. A všechna období naší činnosti.

Jak ta období dělíte?

První období je, když jsme začínali. Druhé přišlo, když jsme si mysleli, že jsme umělci a třetí, když jsme se zase stali normálními. Z každého období jsem na albu chtěl mít zhruba stejný počet písní. Takže tu posluchači najdou jak hospodskou kapelu, tak kapelu sestavenou z dobrých instrumentalistů, kteří spolu sice už nemusí být tak rádi, ale zase umějí dobře hrát. Myslím, že tohle porovnání má něco do sebe.

Na výroční dvojdesce jsou první nahrávky z roku 1987, ale kapela vznikla v roce 1984. Ty první tři roky jste nenahrávali?

V zásadě ne. Byli jsme tehdy mladí a nevyzkoušení. Tak si nikdo, ani Supraphon nebo Panton, netroufl pozvat nás do studia. Panton byl tehdy o něco odvážnější, ale i jemu trvalo pár let, než nám vydal první singl.

Mění se nějak v průběhu doby váš pohled na písničky a vůbec činnost skupiny Krausberry?

Mění! Čím jsme starší, tím mám raději pomalejší, klidnější, baladičtější věci. Je to určitě věkem. Mladý člověk touží po masakru, to je jasné. Ke stáří se zklidňuje. Tohle cítím i já. A taky mám čím dál blíž k různým žánrovým fúzím. Stejně jako se vyvíjí vztah mezi klukem a holkou nebo vztah k politice, vyvíjí se i hudební názor. Aspoň trochu.

Autor rozhovoru: Supraphon


Vloženo: 28.06.2015, martin

Související fotografie