Jiří Stivín fotografující – kniha Systém Stivín je obrazovým svědectvím o Československu druhé poloviny 20. století – rodinným, hudebním, kulturním i společenským
20.11.2025:
Fotografování jsem vždycky bral jako improvizaci, jako celý život. Nikdy jsem neměl nic předem naplánovanýho. Takže ten foťák jsem buď s sebou měl, nebo neměl.” - Jiří Stivín
Unikátní sonda do hudební historie, vhled do autorova soukromí, obrazová zpráva o Československu druhé poloviny dvacátého století, svědectví o proměnlivosti fotografického stylu doby... Tím vším může být nová kniha Systém Stivín, která právě vychází. Především je ale důkazem toho, že Jiří Stivín ovládá mistrně nejen možné i nemožné druhy dechových nástrojů, ale také fotoaparát a umění fotografie. Obsáhlá publikace obsahuje na tři stovky snímků, které hudebník pořídil od 50. let 20. století až po současnost. Editoři knihy Jiří Pátek a Roman Franc je vybrali z více než 50 000 negativů z rozsáhlého Stivínova archivu. Vedle rodinných fotografií mapujících děti, manželky i rodiče se v knize objevují černobílé snímky ze „zlatých šedesátých“ poskytující cenné svědectví o atmosféře doby, v níž se rodila domácí populární kultura. Například mladého Pavla Bobka, Karla Gotta, Yvonne Přenosilové, Evy Pilarové, Waldemara Matušky nebo slavných jazzmanů z celého světa – a to nejen na pódiu, ale i v zákulisí jako lidí z masa a kostí. Nechybí ani Allen Ginsberg při návštěvě Prahy, snímek sovětského tanku drtícího 21. srpna 1968 v pražských ulicích tramvaj, autentické fotografie z Divadla Na zábradlí, poetické vinárny Viola, začátky Divadla Járy Cimrmana, divoké taneční zábavy, večírky nebo prosté momentky ze života v ulicích. V knize také zaujmou Stivínovy barevné selfie s mnoha známými osobnostmi. Knihu v grafické úpravě Milana Nedvěda v supervizi Romana France, fotografa a autora dalších výjimečných publikací, vydává Galerie a nakladatelství Stará pošta ve spolupráci s festivalem JazzFestBrno. Její křest proběhne 25. listopadu v brněnské Huse na provázku, v rámci koncertu Stivínovy kapely právě na JazzFestu Brno.
„Zpracovat přes 50 000 negativů během několika měsíců byl bláznivý nápad. Ale ten archiv si to zasloužil – je to poklad, který ukazuje Jiřího Stivína jako fotografa, jak ho většina lidí vůbec nezná,“ říká na úvod editor Roman Franc. „Všichni znají Stivína jako fenomenálního hudebníka. Ale málokdo ví, že byl stejně intenzivní i za hledáčkem. Fotografie Ginsberga a srpnové invaze zná každý – ale ty jsou jen začátek,“ dodává Franc.
Jiří Stivín vystudoval v šedesátých letech kameru na pražské FAMU. Při škole už hrál na saxofon a příčnou flétnu a stal se členem kapely Sputnici. „Zlé jazyky kameramanské zdůrazňují, že Jiří Stivín je výtečný muzikant. Podobné hlasy od muziky tvrdí, že by byl určitě výtečným kameramanem. Leč ani ty, ani ony nemají celou pravdu. Kdyby chtěl, mohl by být stejně výtečně obojím. Ale již v době studií na FAMU se pevně rozhodl pro hudbu a jen málokdo ví proč,“ zdůrazňoval jeho vedoucí pedagog Ján Šmok. Kameramanem se Stivín tedy nakonec nestal, ale návyk dívat se na svět hledáčkem aparátu mu zůstal. „V průběhu desetiletí tak vytvořil zajímavou vizuální zprávu o stavu země, která nám umožňuje stát se ex post svědky událostí, u nichž jsme nebyli,” říká editor Jiří Pátek. „Když si ten archiv prohlížíte, nevidíte jen život Jiřího Stivína. Vidíte i ten svůj – svoje rodiče, koníčky, nadšení, trapasy i radosti. A to mě na tom baví úplně nejvíc,“ doplňuje Franc.
„Jiří Stivín nabízí klíč, jak rozumět svému archivu – v ideálech generace, která dospívala v šedesátých letech,” pokračuje Pátek. Stivínovy snímky z té doby jsou disciplinované. Zachycují sice dynamické situace, ale jejich kompozice je pevná, promyšlená. „Autor dobře ví, co je hlavní motiv, že méně bývá více a že krása neznamená automaticky fotogeničnost. Tyto znalosti a finesy získané na FAMU prostupují Stivínovým fotografováním dodnes. Ovšem s tím, že v okamžiku, kdy začal pracovat s modernější technikou, se jeho autorský rukopis uvolnil a snímky získaly na expresivnosti,” zdůrazňuje Pátek.
„Fotografování jsem vždycky bral jako improvizaci, jako celý život. Nikdy jsem neměl nic předem naplánovanýho. Takže ten foťák jsem buď s sebou měl, nebo neměl,” říká Jiří Stivín, který začal fotografovat, když chodil na gymnázium. „Jednou jsem vyfotil ségru na záchodě, to byl průšvih. To bylo ještě na gymplu, přinesl jsem tu fotku do školy, učitel to viděl a byl průser, ale pak se to nějak ututlalo. No a pak jsem dostal fotoaparát Baby Box od generála Hrbka… Tehdy jsem si taky začal sám vyvolávat. Fascinovalo mě, jak se to dělá, takže jsem si v koupelně začal míchat vývojky a svoje fotky jsem si zvětšoval sám. Potom mi Zuzana koupila Flexaret... Táta měl Leicu, kterou mně občas půjčil. Ale já jsem si pak koupil svou vlastní, když už jsem byl na FAMU,” vypráví Stivín. „Na FAMU jsem se dostal díky těm fotkám z Flexaretu a jen díky tomu, že jsem byl na Barrandově rekvizitářem. No a tam byl druhým asistentem kamery Ivan Šlapeta, od té doby můj kamarád, a ten říkal, že jde na FAMU. Ať to zkusím taky, že tam budeme spolu,” líčí Stivín. „Přihlásil jsem se a oni mě vzali. Na FAMU jsme byli podle mě takoví průkopníci, fotili jsme na Orwo MP7. To byl materiál, který měl citlivost 27 dinů. Ale my jsme to převolávali v teplým rodinálu, V tý době ještě nebylo moc citlivých materiálů a nebyly ani pořádný objektivy. Ale ty fotky z rodinálu, to si do dneška pamatuju, měl jsem jich spoustu,” vzpomíná na studium Stivín.
Velkou část Stivínova fotografického archivu tvoří tematické celky dotýkající se muziky. „Pro nás jako diváky je přitom zajímavé, že Stivín byl člověkem uvnitř dění. To mu umožnilo zachytit aktéry vystoupení nejen jako suverény ovládající scénu, ale i v zákulisí,” uvádí Jiří Pátek. K fenoménu šedesátých let patřila také divadla malých forem. Stivín měl k tomuto prostředí blízko od dětství. „Jeho matka byla herečka a on sám se mezi divadelníky pohyboval od útlého mládí. Mohl tak pořídit autentické snímky z představení Divadla Na zábradlí, z poetické vinárny Viola i svědectví o prvních krocích legendárního Divadla Járy Cimrmana – souboru, jehož členem se v jeho začátcích sám na čas stal,” líčí Pátek. Nezanedbatelný prostor v archivu zabírají rodinné fotografie. „Svou rodinu fotografoval často a s očividnou radostí. Jde vlastně o jakýsi časosběrný dokument, který připomíná, že mírou našich věcí je čas,” říká Pátek.
V archivu Jiřího Stivína na první pohled zaujmou barevné selfie snímky. „Dnes jsou symbolem digitální kultury. Stivín si z této disciplíny ale udělal vlastní výtvarný jazyk – navíc s lehkou drzostí tvrdí, že ji vynalezl... Jeho selfie nejsou pózou. Jsou hrou. Stejně jako jeho hudba stojí na improvizaci, spontánnosti a na ochotě nechat věcem volný průběh. To, co v dnešním kontextu působí jako projev obecně sílícího narcismu, u něj funguje jako tvůrčí gesto,” popisuje Pátek.
„Měl jsem třeba taky období, kdy jsem dělal selfíčka, těch tady mám mraky. Protože mě nasralo, že když tady byl Bernstein, někde jsme spolu vystupovali a nikdo nám neudělal fotku. To jsem si říkal, do prdele, s Bernsteinem nemít fotku! Tak to je teda konec. A začal jsem. Už to samozřejmě nedělám, protože od té doby, co je digitál, už to dělá každej,” vysvětluje Stivín.
Jiří Stivín je i ve svých osmdesáti dvou letech jakýmsi vizuálním „logem“, ztělesněním českého jazzu. A to i přesto, že po většinu života tuto těsnou škatulku překračoval všemožnými směry. Jeho první významnější kapelou, kde hrál na saxofon, byli rock'n'rolloví Sputnici, jazzu se ale začal věnovat, když v roce 1964 společně s klavíristou Martinem Kratochvílem založil skupinu Jazz Q. Z té po několika letech odešel a začal se věnovat nejrůznějším projektům pod svým jménem. První velké mezinárodní úspěchy zaznamenal v unikátním duu s kytaristou Rudolfem Daškem, zvaným Systém Tandem. Velmi úspěšné bylo i album dua natočené naživo v polské Lublani. Jiří Stivín do sebe nasával nejrůznější hudební vlivy, od staré hudby přes různé vývojové etapy jazzu a rocku, až po hudbu avantgardní a soudobou vážnou, a tyto podněty dokázal originálním způsobem úročit ve svých projektech, ať už na deskách nebo při vystoupeních. Mezi jeho významná alba patří zcela nadžánrový Zvěrokruh, freejazzová spolupráce s perkusistou Pierrem Favrem Výlety, minimalistické Zrcadlení se zpěvačkou Mirkou Křivánkovou nebo Status Quo Vadis, kde se o pozici protagonisty dělil s rockovým kytaristou Michalem Pavlíčkem. Na rozdíl od většinou pečlivě koncipovaných studiových projektů, kterým se věnoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, tvoří většinu Stivínovy diskografie od deváté dekády nahrávky živé, koncertní. To proto, že na tvorbě Jiřího Stivína je odjakživa zásadní kromě všudypřítomného nadhledu jdoucího ruku v ruce s virtuozitou, také neutuchající záliba v improvizaci.
Unikátní sonda do hudební historie, vhled do autorova soukromí, obrazová zpráva o Československu druhé poloviny dvacátého století, svědectví o proměnlivosti fotografického stylu doby... Tím vším může být nová kniha Systém Stivín, která právě vychází. Především je ale důkazem toho, že Jiří Stivín ovládá mistrně nejen možné i nemožné druhy dechových nástrojů, ale také fotoaparát a umění fotografie. Obsáhlá publikace obsahuje na tři stovky snímků, které hudebník pořídil od 50. let 20. století až po současnost. Editoři knihy Jiří Pátek a Roman Franc je vybrali z více než 50 000 negativů z rozsáhlého Stivínova archivu. Vedle rodinných fotografií mapujících děti, manželky i rodiče se v knize objevují černobílé snímky ze „zlatých šedesátých“ poskytující cenné svědectví o atmosféře doby, v níž se rodila domácí populární kultura. Například mladého Pavla Bobka, Karla Gotta, Yvonne Přenosilové, Evy Pilarové, Waldemara Matušky nebo slavných jazzmanů z celého světa – a to nejen na pódiu, ale i v zákulisí jako lidí z masa a kostí. Nechybí ani Allen Ginsberg při návštěvě Prahy, snímek sovětského tanku drtícího 21. srpna 1968 v pražských ulicích tramvaj, autentické fotografie z Divadla Na zábradlí, poetické vinárny Viola, začátky Divadla Járy Cimrmana, divoké taneční zábavy, večírky nebo prosté momentky ze života v ulicích. V knize také zaujmou Stivínovy barevné selfie s mnoha známými osobnostmi. Knihu v grafické úpravě Milana Nedvěda v supervizi Romana France, fotografa a autora dalších výjimečných publikací, vydává Galerie a nakladatelství Stará pošta ve spolupráci s festivalem JazzFestBrno. Její křest proběhne 25. listopadu v brněnské Huse na provázku, v rámci koncertu Stivínovy kapely právě na JazzFestu Brno.
„Zpracovat přes 50 000 negativů během několika měsíců byl bláznivý nápad. Ale ten archiv si to zasloužil – je to poklad, který ukazuje Jiřího Stivína jako fotografa, jak ho většina lidí vůbec nezná,“ říká na úvod editor Roman Franc. „Všichni znají Stivína jako fenomenálního hudebníka. Ale málokdo ví, že byl stejně intenzivní i za hledáčkem. Fotografie Ginsberga a srpnové invaze zná každý – ale ty jsou jen začátek,“ dodává Franc.
Jiří Stivín vystudoval v šedesátých letech kameru na pražské FAMU. Při škole už hrál na saxofon a příčnou flétnu a stal se členem kapely Sputnici. „Zlé jazyky kameramanské zdůrazňují, že Jiří Stivín je výtečný muzikant. Podobné hlasy od muziky tvrdí, že by byl určitě výtečným kameramanem. Leč ani ty, ani ony nemají celou pravdu. Kdyby chtěl, mohl by být stejně výtečně obojím. Ale již v době studií na FAMU se pevně rozhodl pro hudbu a jen málokdo ví proč,“ zdůrazňoval jeho vedoucí pedagog Ján Šmok. Kameramanem se Stivín tedy nakonec nestal, ale návyk dívat se na svět hledáčkem aparátu mu zůstal. „V průběhu desetiletí tak vytvořil zajímavou vizuální zprávu o stavu země, která nám umožňuje stát se ex post svědky událostí, u nichž jsme nebyli,” říká editor Jiří Pátek. „Když si ten archiv prohlížíte, nevidíte jen život Jiřího Stivína. Vidíte i ten svůj – svoje rodiče, koníčky, nadšení, trapasy i radosti. A to mě na tom baví úplně nejvíc,“ doplňuje Franc.
„Jiří Stivín nabízí klíč, jak rozumět svému archivu – v ideálech generace, která dospívala v šedesátých letech,” pokračuje Pátek. Stivínovy snímky z té doby jsou disciplinované. Zachycují sice dynamické situace, ale jejich kompozice je pevná, promyšlená. „Autor dobře ví, co je hlavní motiv, že méně bývá více a že krása neznamená automaticky fotogeničnost. Tyto znalosti a finesy získané na FAMU prostupují Stivínovým fotografováním dodnes. Ovšem s tím, že v okamžiku, kdy začal pracovat s modernější technikou, se jeho autorský rukopis uvolnil a snímky získaly na expresivnosti,” zdůrazňuje Pátek.
„Fotografování jsem vždycky bral jako improvizaci, jako celý život. Nikdy jsem neměl nic předem naplánovanýho. Takže ten foťák jsem buď s sebou měl, nebo neměl,” říká Jiří Stivín, který začal fotografovat, když chodil na gymnázium. „Jednou jsem vyfotil ségru na záchodě, to byl průšvih. To bylo ještě na gymplu, přinesl jsem tu fotku do školy, učitel to viděl a byl průser, ale pak se to nějak ututlalo. No a pak jsem dostal fotoaparát Baby Box od generála Hrbka… Tehdy jsem si taky začal sám vyvolávat. Fascinovalo mě, jak se to dělá, takže jsem si v koupelně začal míchat vývojky a svoje fotky jsem si zvětšoval sám. Potom mi Zuzana koupila Flexaret... Táta měl Leicu, kterou mně občas půjčil. Ale já jsem si pak koupil svou vlastní, když už jsem byl na FAMU,” vypráví Stivín. „Na FAMU jsem se dostal díky těm fotkám z Flexaretu a jen díky tomu, že jsem byl na Barrandově rekvizitářem. No a tam byl druhým asistentem kamery Ivan Šlapeta, od té doby můj kamarád, a ten říkal, že jde na FAMU. Ať to zkusím taky, že tam budeme spolu,” líčí Stivín. „Přihlásil jsem se a oni mě vzali. Na FAMU jsme byli podle mě takoví průkopníci, fotili jsme na Orwo MP7. To byl materiál, který měl citlivost 27 dinů. Ale my jsme to převolávali v teplým rodinálu, V tý době ještě nebylo moc citlivých materiálů a nebyly ani pořádný objektivy. Ale ty fotky z rodinálu, to si do dneška pamatuju, měl jsem jich spoustu,” vzpomíná na studium Stivín.
Velkou část Stivínova fotografického archivu tvoří tematické celky dotýkající se muziky. „Pro nás jako diváky je přitom zajímavé, že Stivín byl člověkem uvnitř dění. To mu umožnilo zachytit aktéry vystoupení nejen jako suverény ovládající scénu, ale i v zákulisí,” uvádí Jiří Pátek. K fenoménu šedesátých let patřila také divadla malých forem. Stivín měl k tomuto prostředí blízko od dětství. „Jeho matka byla herečka a on sám se mezi divadelníky pohyboval od útlého mládí. Mohl tak pořídit autentické snímky z představení Divadla Na zábradlí, z poetické vinárny Viola i svědectví o prvních krocích legendárního Divadla Járy Cimrmana – souboru, jehož členem se v jeho začátcích sám na čas stal,” líčí Pátek. Nezanedbatelný prostor v archivu zabírají rodinné fotografie. „Svou rodinu fotografoval často a s očividnou radostí. Jde vlastně o jakýsi časosběrný dokument, který připomíná, že mírou našich věcí je čas,” říká Pátek.
V archivu Jiřího Stivína na první pohled zaujmou barevné selfie snímky. „Dnes jsou symbolem digitální kultury. Stivín si z této disciplíny ale udělal vlastní výtvarný jazyk – navíc s lehkou drzostí tvrdí, že ji vynalezl... Jeho selfie nejsou pózou. Jsou hrou. Stejně jako jeho hudba stojí na improvizaci, spontánnosti a na ochotě nechat věcem volný průběh. To, co v dnešním kontextu působí jako projev obecně sílícího narcismu, u něj funguje jako tvůrčí gesto,” popisuje Pátek.
„Měl jsem třeba taky období, kdy jsem dělal selfíčka, těch tady mám mraky. Protože mě nasralo, že když tady byl Bernstein, někde jsme spolu vystupovali a nikdo nám neudělal fotku. To jsem si říkal, do prdele, s Bernsteinem nemít fotku! Tak to je teda konec. A začal jsem. Už to samozřejmě nedělám, protože od té doby, co je digitál, už to dělá každej,” vysvětluje Stivín.
Jiří Stivín je i ve svých osmdesáti dvou letech jakýmsi vizuálním „logem“, ztělesněním českého jazzu. A to i přesto, že po většinu života tuto těsnou škatulku překračoval všemožnými směry. Jeho první významnější kapelou, kde hrál na saxofon, byli rock'n'rolloví Sputnici, jazzu se ale začal věnovat, když v roce 1964 společně s klavíristou Martinem Kratochvílem založil skupinu Jazz Q. Z té po několika letech odešel a začal se věnovat nejrůznějším projektům pod svým jménem. První velké mezinárodní úspěchy zaznamenal v unikátním duu s kytaristou Rudolfem Daškem, zvaným Systém Tandem. Velmi úspěšné bylo i album dua natočené naživo v polské Lublani. Jiří Stivín do sebe nasával nejrůznější hudební vlivy, od staré hudby přes různé vývojové etapy jazzu a rocku, až po hudbu avantgardní a soudobou vážnou, a tyto podněty dokázal originálním způsobem úročit ve svých projektech, ať už na deskách nebo při vystoupeních. Mezi jeho významná alba patří zcela nadžánrový Zvěrokruh, freejazzová spolupráce s perkusistou Pierrem Favrem Výlety, minimalistické Zrcadlení se zpěvačkou Mirkou Křivánkovou nebo Status Quo Vadis, kde se o pozici protagonisty dělil s rockovým kytaristou Michalem Pavlíčkem. Na rozdíl od většinou pečlivě koncipovaných studiových projektů, kterým se věnoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, tvoří většinu Stivínovy diskografie od deváté dekády nahrávky živé, koncertní. To proto, že na tvorbě Jiřího Stivína je odjakživa zásadní kromě všudypřítomného nadhledu jdoucího ruku v ruce s virtuozitou, také neutuchající záliba v improvizaci.