Buď správcem tohoto profilu

Band

Děti mezi reprákama



Aktivní roky: 2014 -



Děti mezi reprákama
Zdroj: Červený kůň


Zrod Dětí mezi reprákama se datuje zhruba do ledna / února 2014, kdy jsme s post-hudbou pomalu začali přemýšlet o vydání druhé desky. Protože jsem měl při psaní skladeb volnou ruku a venku vládla zrovna taková zvláštní nálada, bylo už začátkem roku na světě zhruba třicet skečů, ze kterých potom měly vzniknout finální skladby. Některé z nich šly po pár posleších okamžitě do koše, ostatní jsem nahrál doma jako demáče a čekal na další vývoj.
-
Protože post-hudba si po vydání Artefaktů (květen 2013) získala docela věrné publikum, bral jsem Děti zprvu jako možnost vypustit do světa ty věci, které by se na novou desku tak jako tak nevešly. Třeba proto, že zněly jako klasické country s grafomanskými příběhy ve třetí osobě, zatímco post-hudba potřebovala úspornost a vypointované refrény. Někdy v té době taky vznikl název Děti mezi reprákama, o což se postarala kamarádka Anička Hoskovcová – nebylo to nic plánovaného, prostě jsme seděli v hospodě a ona nějak mimochodem podotkla, že zhruba takhle to vypadá, když se opilí pohybujeme z jednoho konce baru na druhý a kýváme u toho hlavou do evropských hip-hopových pecek z druhé poloviny 90. let. Nebo tak něco. Už si to nepamatuju, ale ten název zůstal.
-
První veřejné vystoupení pod názvem DMR proběhlo toho léta v Pelhřimovech, na festiválku, který uspořádali Bratři Orffové za svoji výhru v soutěži Apollo. Hráli jsme tam s post-hudbou, a protože Lukáš (mimochodem jeden z hostů na Újezdu) ještě těsně před uzávěrkou programu sháněl někoho na čtvrteční warm-up večírek, nabídl jsem mu, že si můžu vzít kytaru a zkusit nějaké nápady, co na to lidi řeknou. V srpnu 2014 jsem taky nahrál prvních čtrnáct věcí v plných aranžích (bicí, basa, kytara, klavír) u bráchy doma v Hradci nad Svitavou; postavil si tam malé domácí studio, navíc je sám úžasný pianista s absolutním sluchem, takže se dost výrazně podílel i na struktuře a harmonii skladeb samotných. Tyhle demáče, nahrané během pár dní, byly prvním nástřelem toho, kudy by se výsledná deska Dětí mohla ubírat. Šest skladeb z finálních osmi se nachází už na téhle kolekci, i když v úplně jiné podobě. Právě díky záznamům z hradeckých seancí se mi podařilo dohodnout se na vydání první desky s labelem Červený kůň.
-
Původně neměly Děti sloužit jako ‘náhrada’ za post-hudbu; nápadů jsem měl hodně, některé jsem psal přímo pro jeden z projektů, některé odkládal stranou. Na jaře 2014 však už bylo víceméně jasné, že druhá deska post-hudby ten rok nevyjde, a s Tomášem jsme se dohodli, že si dáme chvíli pauzu a čas na vlastní tvorbu – on se pustil do instrumentálních produkcí, já začal třídit hotové skladby, dopisovat nové a celkově přemýšlet nad koncepcí alba. Celkově těch písní mezi poslední uveřejněnou věcí post-hudby a prvním singlem Dětí vzniklo 46. Nejstarší skladbou na desce je Krach na burze (podzim 2013), nejnovější Poslední performance Daniela Moora (jaro 2015).
-
Bylo tedy rozhodnuto o tom, že finální materiál na Újezd vzejde částečně z věcí skládaných rovnou pro Děti, částečně z nástřelů pro post-hudbu a částečně z novinek, které vykrystalizovaly až v době, kdy už bylo potřeba rodící se kolekci nějak konkrétně doplnit. Zbývalo vyřešit nejzásadnější otázku, a to nástrojové obsazení a vůbec personální složení celého projektu. Nechtěl jsem dělat vyloženě sólovou desku, zároveň se mi ale nechtělo dávat dohromady stálou kapelu; Újezd je v první řadě moje výpověď, kolekce skladeb, které vznikaly dlouho a bez výjimky prošly obrovským množstvím proměn, od prvních akordových nástřelů až po konečné detaily dotvářené přímo ve studiu během nahrávání. Těch zhruba 40 minut je výřezem mojí tvorby za poslední dva roky. Záleželo mi na tom, aby to znělo přesně tak, jak chci.
-
Proto jsem taky v posledních měsících roku 2014 uspořádal sérii pěti minikoncertů, jejichž cílem bylo vyzkoušet jednotlivé skladby před co nejmenším publikem a následně získat přímou zpětnou vazbu. Aby celá věc zůstala v utajení, založil jsem e-mailovou adresu, na kterou se lidé mohli obracet a já jim následně – stranou veřejné internetové džungle – posílal detaily ohledně připravovaných akcí.
-
Tři vystoupení proběhla v různých pražských bytech (vždy s maximálním počtem pěti návštěvníků, protože pět lidí je maximum, které se vejde na klasickou dvojpostel – tehdy jsem tomu říkal ‘postelové koncerty’), jedno akusticky na schodech kavárny Fra (kde pár lidí vůbec netušilo, co se kolem nich vlastně děje) a jedno v Containallu v rámci perfomance ‘Koncert pro jednoho člověka’ (uprostřed malé místnosti stála dřevěná stěna, na jedné straně jsem seděl já s kytarou a na druhé byla prázdná židle se seznamem skladeb; kdokoliv mohl přijít dovnitř, posadit se, vybrat si skladbu, poslechnout si ji a zase odejít). První opravdu oficiální veřejný koncert přišel až v dubnu 2015 společně s Kalle v holešovickém Podniku a sloužil zároveň jako ‘křest’ premiérového singlu.
-
Myšlenka pojmout celé Děti jako kolaborativní projekt vznikla někdy kolem historicky prvního koncertu na Pelhřimovech, kdy jsem se u piva zeptal Lukáše z Orffů a Kittchena, jestli by mi nechtěli nahrát kytary. Těch lidí bylo samozřejmě víc, v té době jsem s tím otravoval prakticky každého, kdo mi přišel pod ruku, tahle dvojice ale pro mě byla od začátku naprosto zásadní; kdyby do toho nešli, nemělo by cenu tuhle vizi dále rozvíjet. Oba souhlasili. Následovalo skoro rok trvající období tvůrčího chaosu, kdy se jednotlivé skladby neustále měnily, rostly a zase mizely v zapomnění, zatímco jsem zároveň obepisoval další a další kamarády, známé a kolegy, představoval jim nastíněný koncept, rozesílal podklady a skládal dohromady proměnlivou tvář celé desky. První singl Co s malým Adámkem poctil hostovačkou David Zeman z Kalle; v té době jsem poprvé veřejně prohlásil, že chci, aby v každé skladbě hrál někdo jiný. Nakonec se to téměř povedlo. Hostů je na Újezdu celkem šest, jejich jména (a pár dalších slov k jejich výborné práci) najdete na těchto stránkách pod samostatnou záložkou.
-
V současnosti nikdo neví, kudy se život Dětí bude ubírat po Újezdu. Jedinou jistotou je, že pokud bych se pustil do další desky, nahrávání a zpracovávání materiálu bude opět probíhat ve vynikajícím studiu RESOUND v Liberci, jehož šéf Martin Havlen je sice o dvě hlavy menší než já, zato ale má jedinečnou a nenahraditelnou vlastnost vydolovat z mých chrchlů citoslovcí, nejasných expresivních pokynů a odkazování na filozofii obskurních lo-fi kapel přesně ten zvuk, který mám ve skutečnosti na mysli. Každopádně už jsem začal psát nové skladby a Martin mi slíbil, že pokud bych chtěl dávat dohromady studiovou kapelu, neměl by to být problém. To je ale budoucnost. Děti nemají žádné pevné personální složení a zároveň nejsou sólový projekt. A cesty, kterými by se mohly v budoucnu vydat, momentálně nedokážu spočítat ani na prstech obou rukou.
2016-09-15, martin