Já budu tím kdo se v posledních řadách brání hromadným shromážděním,
podrážděný vším tím hemžením.
Uražen přesto toužím být uviděný,
a tak svlékám duši aspoň do půl těla
taky by jsi měla.
Jsem napůl pozér
a všechno se mi dvojí,
stojím tu bez účasti - a všechny svý části
drolím do
slov chycen v pasti.
Já dobře vím,
že v sobě nic nezměním,
mezi námi stěna tenká,
nadechni se už jsi velká
Lenka.
Gavrilo,
Princip mýho
intimního světa
stačí jedna věta
a přístav potopen.
Lenka osobní likvidační četa,
půlnoční stilueta,
jak nejistá
stává pod oknem
když prší.
Jak melodie hrací skřínky
schovává vzpomínky,
jež dobarvíme časem
co my dva zmůžem bez maminky
dvě snivé děti
s rozechvělým hlasem.
Lenka náplast na bolení hlavy,
noční osvětlení Prahy,
vše skutečné,
jak říká stejně není věčné.
A když jí víno zbarví tváře,
říká ano bez faráře,
a kusem celofánu,
zdobí k ránu svatobránu.
Svírá mý svědomí jak zbraně,
když moje třesoucí se dlaně,
jí bloudí tělem
k místům určení.
Ne není.
Ne není jiné vysvětlení,
po ranním tlení noční
korespondence Lence
jen se koukni svět se mění,
ale my dva
jsme dotek bez chvění.
Tím končí píseň