Některá okna vedou do zahrady Folk

některá okna vedou do zahrady
vidíš v ní ořešáky stát u trati
sedí tam člověk ve své malé sluji
přes prasklý sklo fouká mu do pokoje

za dveřma zamčenej na dva západy
v láhvi má horkou vodu na zahřátí
když na něj zvenku děti pokřikují
s námahou zvedne se a spílá vstoje

v houpacím křesle s edí s dekou v klíně
v ruce má tenkou hůl pro nevidomé
zdálky se zdá že se na cizí šklebí
chodili jsme mu s annou na ořechy

jako dva námořníci na pevnině
v korunách stromů skrytí před zákonem
bylo nám míň než bylo vran na nebi
často nás honil, ale nikdy nechyt

anna odešla z města v sedmnácti
jezdil jsem za ní přes půl republiky
mrazivou cestou napříč světem spícím
nosila bílou šálu po mamince

dva malí kaskadéři nad propastí
po kapsách nosili jsme dvacetníky
vzduch v jejím domě voněl po šeřících
smála se jako když se sypou mince

pak stála na zápraží v cizím bytě
s třetí deskou r.e.m. ve sluchátkách
zmizela jak letní vzduch nad půlnocí
jako když zapálíš pár starejch novin

říkal jsem jí že naše první dítě
nebudem nikdy držet příliš zkrátka
zvládli jsme stvořit svůj svět ve dvou krocích
chtěl jsem ho pojmenovat po dědovi

když jsem ji spatřil živou naposledy
měla už vnoučata ve třetí třídě
popřáli jsme si s láskou hodně štěstí
odešla usnout do rodnýho města

v místě kam chodili jsme na výzvědy
čekal jsem do noci až zase přijde
chtěl jsem dokončit co jsem říct jí nestih
navázat tam kde jsem před lety přestal

čekal jsem tam se shrbenými zády
chtěl jsem jí vrátit co jsem v ní ztratil
čekal jsem až se na mě vrány sletí
ráno jsem zkřehlý v sobě spálil všechno

některá okna vedou do zahrady
vidím v ní ořešáky stát u trati
volám už zdálky na dvě cizí děti
vím že mě stejně nikdy neposlechnou